Nejmizernější život je plus minus v padesáti. Pokud někdo bazíruje na přesných číslech, tak prý v sedmačtyřiceti. To bývá hodně zle. Ženám dochází, že už se za nimi muži nebudou otáčet. Břicha se zvětšují a váha stoupá, i když na stole jsou jen saláty a voda.
Muži si začínají uvědomovat, že mají před sebou poslední roky, kdy ještě žertování s mladými děvčaty může mít nějaký efekt a nebudou považováni za trapné dědky. Zároveň s hrůzou zjišťují, že při těchto pokusech už za trapné dědky považováni jsou.
Ani v práci už nic moc nečeká. Je tam plno mladších, ambiciózních kolegů, kteří nestojí o pomoc a radu zkušených. Člověku dochází, že stárne, ale zároveň mu ještě stáří připadá děsivé, takže dělá vše pro to, aby nestárl. Je v nejnižším bodě křivky, která má tvar písmene U a vyjadřuje souvislost mezi pocitem spokojenosti a věkem. Je na dně. Jenže pak ta křivka stoupá nahoru. Začíná být zase dobře. A okolo šedesátky je hodně dobře.
Autorem této křivky je ekonom David Blanchflower. A pozor, nejde o nějakou malůvku vědce, který právě neměl nic jiného na práci. Blanchflower je uznávaný ekonom, univerzitní profesor. Pocity spokojenosti zkoumá léta, napsal o nich několik studií a vyzpovídal stovky lidí.
Takto popsal pocity těch, kterým je kolem šedesáti: „Získávají realističtější náhled, naučí se přizpůsobit svým silám a slabinám. Jejich sen o sobě samých, například že napíšou velký román nebo se stanou popovou superstar, se už dávno rozplynul. Akceptují, že jejich životy jsou pravděpodobně tak dobré, jak jsou, a že je to v pořádku.“
Takže všechno dobré?
„Má to jedno ale,“ připouští Libor Ptáček. „A to je samotné stárnutí. Výdrž a výkonnost klesá. S tím se musíte naučit žít. Prostě je třeba se smířit s tím, že už do čtvrtého patra nevyběhnu, ale svezu se výtahem. Samozřejmě se mi pořád líbí hezké holky. Ale protože nemám zlatou kartu a vilu, beru to tak, že se na ně jen rád podívám.“
Co říká těm, kteří se stárnutím trápí? „Podle mě to je psychický problém. Stárnutí je něco, s čím se každý musí vyrovnat. Když si najde něco, čím se baví a co mu život naplní, je to dobré období.“
Šedesátka je věk, o němž se čím dál víc mluví. Označuje se jako bod zlomu. Evropský statistický úřad Eurostat zveřejnil údaje, podle nichž se právě v šedesáti dá poznat, jaké stáří bude člověk prožívat. Zda pohodové v poměrně slušné zdravotní kondici, nebo půjde o dobu plnou nemocí, starostí a trápení.
Podle Eurostatu se totiž brzy po šedesátce začínají výrazněji projevovat zdravotní problémy, což se týká zejména mužů.
Sice je fajn, jak se lidský věk stále prodlužuje, ale už se nemluví o tom, v jakém stavu se lidé tohoto věku dožívají. Šedesátníci si velmi dobře uvědomují, že prožívají poslední období, kdy jsou ještě jakžtakž zdraví, a zároveň na svých rodičích vidí, co je čeká.
„Šedesátka je věk, kdy lidé začnou vidět život v jeho pravdivosti,“ komentoval svou křivku spokojenosti David Blanchflower. „Vidí stáří rodičů, vidí umírat lidi, které znali, a tak si říkají, že je třeba si života vážit. Stávají se z nich realisté.“
Žádné komentáře:
Okomentovat