Stále více dětí není odmalička zvyklých se hýbat, a spíš než aby chodily ven, sedí u tabletů a počítačů, a tak ani nemají pořádně vyvinuté kosti. Tělo, které nemá dostatek pohybu, neukládá vápník. Od kolegů učitelů jsem už slyšela historky, že si třeba děti v tělocvičně přihrávají basketbalový míč, špatně ho chytnou, a už mají zlomenou ruku, protože mají křehké kosti.
A pedagogové i odborníci na pohyb tvrdí, že se z dětí stávají i větší nemehla. Souhlasíte s nimi?
Je to tak. Když nejsou zvyklí na pohyb z domova, rodiče s nimi nechodí ven, škola s nimi už pak nic nezmůže. Tělocvik dvakrát třikrát v týdnu je málo. Dětem chybí přirozený pohyb odmalička, chodit každý den ven, na dvě hodiny, někde běhat, lézt, přelézat prolézačky, přeskakovat překážky. Problém může být, že zatímco hřišť pro malé děti je relativně dost, pro ty větší chybí. Ty už potřebují lanové překážky, malou lezeckou stěnu nebo multifunkční hřiště na míčové hry, těm už nestačí prolézačka se skluzavkou. Ale pořád jsme ještě poměrně zdatný národ.
Mladší lidé ze Západu jsou na tom hůř. I v důsledku tragických událostí, kdy třeba v Británii se několik dětí utopilo při jachtingu, se už učitelé do aktivit ve volné přírodě tolik nehrnou a vzniklo množství bezpečnostních opatření, zákazů a nařízení, jež to i dost komplikují. Např. na Novém Zélandu nesmějí lézt děti ve školní výuce po stromech. Učitelé i rodiče se hodně bojí. K nám už ta přehnaná opatrnost dorazila taky, ale pořád ještě to jde. Učitele povzbuzujeme, ať se nebojí a s dětmi do přírody vyrazí, že vždycky se může něco stát, to k tomu patří. Nesmí to být samozřejmě nic fatálního.
Ivana Turčová
Žádné komentáře:
Okomentovat