Média a věda

Média a věda mají společný kořen – tím je osvícenství. Obě díky němu považují za dobré přinášet pravdu, která není ideologicky zkreslená. K tomu ale vznikly různé procedury. Věda si vytvořila systém, ve kterém je velmi pomalá. Má reputační systém časopisů, recenzní hodnocení článků, metodologii… Což jsou procesy, které vědcům zabraňují říkat úplně tupé věci. Vědci nejsou bozi, zkrátka jen mají tenhle systém.

Novináři takové procedury nemají?

Ti mají ověřování informací z vícera zdrojů a další principy. Stejně ale do sebe tyhle dva přístupy brutálně narážejí. Pro vědu je například důležité, že vyšlo pět studií, které něco potvrzují. Co ale pět zpráv, které říkají to samé? To je pro novináře smrt. Když se potom objeví jedna studie, která jde proti těm ostatním, objeví se na titulce novin. Jenže takhle se ve vědě nekonstruuje svět!

Měli by proto novináři naslouchat „nudnějším“, ověřeným teoriím – ať už o koronaviru nebo čemkoliv jiném?

Problém je, jak hrozně oblíbenými se staly rozhovory s experty. Nejenže novinář tlačí toho vědce do jednoznačného vyjádření. Titulkář z něj ještě vytáhne něco, co vlastně ani nezaznělo. Vědec se tak ocitá mimo svoje bezpečné procedury – a začíná žvanit. Právě to způsobuje záplavu dnes už evidentních nesmyslů.

Navíc ve veřejném prostoru působí lidé, kterým se říká ježci. Mají odbornost v nějaké oblasti a rovnou ti řeknou, jak to je. Pak jsou tu i lišky, které si lépe všímají komplexnosti problémů. Umějí říct „že to není tak jednoduché“. Média přirozeně milují mnohem víc ježky, protože ti jsou ochotní říct vždy něco jednoznačného a srozumitelného pro čtenáře.

Konečně je tu pak problém toho, že noviny chtějí říkat něco jiného než ostatní deníky. Takže se v mediálním prostoru postupně objeví všechny možné nápady a názory. Vtipné je, že díky tomu se něčí předpověď naplní a jiná ne. Nesouvisí to ale vůbec s tím, jestli jeho hypotézy byly úspěšné jako vědecké hypotézy.

Na pragmatické rovině můžeme akceptovat pluralitu pravd, jenže některé pravdy vedou k mnohem většímu počtu mrtvých. Věda dobře ví, proč je pomalá, a kdyby si tohle novináři uvědomili, tak by to bylo super.

Byl v tomto ohledu vztah vědy a médií někdy lepší?

Ne, nebyl. Jenže jsme málokdy zažívali situaci, ve které bychom tak nutně potřebovali vědu – a najednou zjistili, že o ní nejsme schopní rozumně psát. Až tohle všechno skončí, snad v nás zůstane alespoň to, že existuje exponenciála. Nebo to, že teorie pravděpodobnosti není intuitivní.

Teď to ale funguje úplně jinak – stačí mít hasičskou stříkačku, kterou na veřejnost kropíš pitomosti. Některé se chytnou, některé ne.

Když se vrátíš k metafoře epidemie, tak to je ono. Viry neustále mutují. Ty, které přežijí, měly úspěch proto, že dobře přilnuly ke společnosti. Stejné je to s dezinformacemi, s urban legends, hoaxy a tak dále – je jich spousta a my vidíme často jen ty, které přežívají. Zpráva o pozitivních testech na koronavirus, které jsi přitom nepodstoupil, dobře namixuje víru, že je to celé šlendrián, nedůvěru ve stát… Nedává smysl přemýšlet, jaktože ji někdo tak dobře vymyslel. Pojďme se bavit, proč přežila právě tahle.

Josef Šlerka