Až bude o jejím životě vznikat hollywoodský velkofilm, jeho scénárista nebude muset ani trochu fabulovat, aby udržel divákovu pozornost. Rodačka z Bratislavy totiž zažila víc, než by si většina z nás dokázala představit. Je nositelkou mnoha ocenění a čestných doktorátů a zařadila se na seznam padesáti nejvýznamnější žen ve světě vědy.
Růžena Bajcsyová se narodila v Bratislavě v roce 1933 do židovské rodiny stavebního inženýra Felixe Kučery. Když jí byly tři roky, přišla o matku. Později se ukázalo, že ji zavraždila služebná, z činu byl však nejprve obviněn její otec, který následně strávil devět měsíců ve vazbě.
V roce 1938 se pak znovu oženil s dětskou lékařkou Klárou Halmiovou, která se malé Růženě stala novou matkou. Ze strachu před nacisty celá rodina konvertovala ke křesťanství a před deportací do koncentráku ji chránila speciální „prezidentská výjimka“, kterou dostal její otec jako odborník na klíčovou infrastrukturu státu. Jenže v roce 1944, během Slovenského národního povstání, už na tento dokument nikdo nebral ohledy a 21. listopadu u Kučerů doma zazvonili nacisti.
„Maminka ještě stihla nakouknout do dětského pokoje, kde jsme si se sestrou hrály s dětmi od sousedů, a řekla nám, ať jsme zticha, že se za chvíli vrátí. Už nikdy jsem pak rodiče neviděla,“ vzpomíná Růžena Bajcsyová v interview z roku 2002.
Nacisté, kteří odvedli její rodiče, si vůbec nevšimli, že v bytě je ještě někdo další. Jedenáctiletá Růžena a její čtyřletá sestra Mária čekaly doma celý týden. Sousedi i známí, ke kterým se dívky vydaly poprosit o pomoc, měli strach se jich ujmout, Růženě se povedlo je alespoň přesvědčit, aby kontaktovali Červený kříž. Ten jim jako válečným sirotkům poskytl útočiště až do konce války. Po něm Růžena zjistila, že jediný její příbuzný, který válečné roky přežil, je sestra její nevlastní matky v Budapešti. Ta si k sobě vzala svou neteř Márii, která trpěla v důsledku podvýživy a nedostatku vitaminů chronickými kožními infekcemi, aby ji vyléčila. Růžena zůstala na Slovensku v dětském domově už úplně sama. O možnost sestru alespoň navštěvovat ji připravila další změna režimu v roce 1948 a uzavření hranic.
Samotu si kompenzovala studiem. Bavila ji matematika, ve které vynikala, a přírodní vědy. Po dokončení bratislavského dívčího gymnázia v roce 1952 přemýšlela co dál. „Pokud bych vystudovala matematiku, jediné uplatnění bych našla jako učitelka. A učitelé museli souznít s režimem. Rozhodla jsem se tedy pro obor, který měl k matematice nejblíž – elektroinženýrství,“ pokračuje ve vzpomínkách Růžena Bajcsyová. Na Slovenské technické univerzitě se seznámila s Júliem Bajcsym a po roční známosti se za něj provdala. Studium dokončila v roce 1957 a v tomtéž roce se jí narodila dcera Klára. Než jí režim dovolil nastoupit na doktorské studium, musela pět let manuálně pracovat.
V roce 1962 se vrací na univerzitu, aby si udělala doktorát. Absolvuje čtyřměsíční pobyt v Sovětském svazu, kde se učí obsluhovat počítač Ural-2. Ten se stal posléze prvním sálovým počítačem v Československu a na Slovenské vysoké škole technické ho obsluhovala právě Růžena. Poměrně vysokou úroveň bratislavské techniky ukazuje i téma její disertační práce, která se zabývala oblastí strojového učení. V roce 1967 ji úspěšně obhájila a stala se tak první ženou na Slovensku, která získala doktorát z elektrotechniky. V tomtéž roce dostává nabídku na roční stáž na Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Režim jí dovolí odjet, ale bez rodiny. V Bratislavě zůstává její manžel, dcera Klára a v té době tříletý syn Peter.
Do Ameriky přichází uprostřed hippie éry a je nadšená. „Když jsem poprvé přišla do stanfordského knihkupectví, byla jsem dojatá. Na jedné polici tam vedle sebe stála Bible, Korán a Marx s Engelsem. To pro mě bylo potvrzením toho, jak vypadá skutečná svoboda,“ vypráví Růžena.
Když v srpnu 1968 dorazily do Československa sovětské tanky, rozhodla se Bajcsyová, že se nevrátí, zůstane v Americe, bude se profesně rozvíjet a připraví půdu pro příjezd rodiny. Tehdy netušila, že než znovu uvidí své děti, uplyne dlouhých patnáct let. Na Stanfordu pracovala s profesorem Johnem McCarthym, otcem umělé inteligence. V roce 1972 získala pod jeho vedením druhý doktorát za práci o počítačové identifikaci strukturovaného vizuálního obrazu.
Poté získala místo asistentky na univerzitě v Pensylvánii, kde přednášela dalších třicet let a vedla katedru počítačových a informatických věd, jakožto první žena v historii univerzity. Založila tu vlastní robotické laboratorium a v době prvních objevů v oblasti umělé inteligence se vědecky prosadila se svou teorií o active perception při robotickém učení. Rozvedla se s profesorem Bajcsyem a provdala se za fyzika Shermana Frankela. A stala se z ní přední světová odbornice na matematickou informatiku a robotiku. Vytvořila také digitální atlas mozku a vymyslela algoritmus, který propojuje CT a snímky z magnetické rezonance a porovnává je s modelem zdravého mozku, čímž se pro lékaře výrazně zvýšila čitelnost CT snímků.
V roce 2001 přechází na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde učí dodnes a věnuje se inovacím v oblasti biomedicínského inženýrství. V roce 2002 ji časopis Discover Magazine zařadil mezi jednu z padesáti nejvýznamnějších vědkyň světa. V roce 2009 získala za svou práci v oblasti robotiky, strojového učení a umělé inteligence cenu Benjamina Franklina. Její děti se po revoluci přestěhovaly za ní a ona si konečně užívá rodiny, včetně vnoučat. Je držitelkou čestných doktorátů z univerzit v Ljublani, Pensylvánii a Stockholmu. V roce 2018 jí další udělilo i naše České vysoké učení technické.
iDNES Premium
Žádné komentáře:
Okomentovat