To, co si o nás myslí druzí, není zdaleka tak důležité jako to, co si o sobě myslíme my sami. Jak totiž za chvíli uvidíte, neschopnost druhých osob vidět naši hodnotu je proměnlivá a nelze se tedy podle ní řídit. Proto: PŘESTAŇ podle reakcí druhých vypočítávat svou hodnotu.
Už ze školy jsme naučení, že jak nás oznámkuje učitel, takoví jsme. Protože vtloukání této lži trvalo celou školní docházku, máme v sobě hluboký návyk, že druzí mají ohledně nás vždy pravdu a znají nás lépe, než se známe my sami. Nesmysl. Druzí mohou hodnotit možná jeden střípek naší osobnosti, a to ještě hodně vzdáleně, protože nejsou v naší kůži, nevědí, s čím se pereme, kolikrát jsme byli dole a jak těžké bylo z toho dna povstat. Proto také české školství jako jedno z posledních setrvává při známkování objektivní znalosti dítěte, aniž by vůbec zohlednilo snahu prát se se svými nedostatky a slabinami. Pokud dítě bez konkrétního talentu nedosáhne na stejnou známku jako dítě s talentem, je vnímáno jako horší. Přitom pro život mnohem důležitější než konkrétní dovednost je schopnost překonávat se, bojovat se životem a nepřízní osudem, obecně snažit se. Ve vyspělých školstvích je známka za snahu vždy podstatnější než známka za konkrétní výkon (lepší výsledek ve skoku do výšky), protože takový úspěch může být dán i biologickým zvýhodněním dítěte (jeho vyšší postavou). Proto: PŘESTAŇ přijímat známky zvenčí. PŘESTAŇ věřit, že kdokoli jiný má právo Tě soudit než Ty.
Pokud někomu dáváš maximum a jemu to nestačí, dáváš to pouze nesprávné osobě. To je vše. Ta osoba není připravena Tvé maximum vidět. Neznamená to, že když Tvou hodnotu nevidí, že žádnou nemáš. Že jsi nula. Proto: PŘESTAŇ sebe podceňovat. Rozhlédni se po okolí. Můžeš najít hned teď někoho, kdo Tvé maximum vidí, kdo ho ocení, kdo si Tě dokáže vážit.
Zůstaneš-li při výše uvedených lžích, zažiješ syndrom neviditelného člověka. Budeš si myslet, že jsi nic, jen proto, že se k Tobě někdo chová jako k ničemu.
Psychologie však ví, z čeho „neviditelnost“ člověka ve vztahu vzniká. Ze zvyku. Pokud pro nás někdo soustavně a nepřetržitě dělá jednu hodnotnou věc, my si na toto dávání prostě zvykneme. Stane se tím, co každý zvyk: samozřejmostí, čímsi běžným, všedním, stereotypním a nudným. Budeme-li každý den automaticky připravovat partnerovi jídlo, zvykne si na to. Časem přestane vidět, co pro něj děláme, možná přestane vidět i nás…
Každý člověk je takto nastaven už z „továrny“. Přestává si vážit toho, co se dlouhodobě opakuje. I zdraví. Je-li dlouho zdravý, přestává si to uvědomovat. Je schopen cítit se v životě dokonce nešťastný. Má roupy, že i pohrdá svým zdravím. Je přece „samozřejmé“. A proto musí přijít změna. Nemoc. Člověk si ihned uvědomí, že nějaké zdraví měl – a ani si ho nevážil. Jakmile přijde nemoc, ihned si zdraví zpětně váží a usiluje o jeho navrácení.
Totéž se děje v lásce, ve vztahu k práci, penězům, jakémukoli střípku štěstí. Co pro nás někdy mělo hodnotu a my o to přijdeme, toho si opět začínáme vážit. Jinak řečeno: Lidé nevidí hodnotu toho, co mají, dokud to mají. Začnou ji vidět až poté, co to ztratí.
Člověk musí svým způsobem ztratit to, čeho si neváží, protože jen tak si uvědomí, že tím byl předtím obklopen. V psychologii se tomuto jevu říká dar rozlišení. Tento princip zároveň vysvětluji, proč žijeme v „párovém“ světě – proč je dobro i zlo, proč je horko i chlad, proč je radost i žal. Jedno totiž podruhé druhé. Abychom vůbec ocenili světlo, musí být občas v životě i tma. Jinak se nám světlo přejí.
Na daru rozlišení stojí podstata televizní reality show Wife Swap/Výměna manželek. Stačí na pár dní rozdělit pár, kde si jeden druhého už nevážil, a vystavit ho rozdílné zkušenosti s jiným partnerem, a tato změna prakticky okamžitě vede k ocenění partnera – k „vidění“ toho, co přitom ti lidé měli na očích celou dobu. Jen pár dní od sebe, a stane se „zázrak“.
Žena večer co večer pro svou rodinu připravovala večeři. Dlouho ji to těšilo, protože jí partner i děti skládali komplimenty. Pak ale přestali. Ona se domnívala, že asi hůř vaří. Snažila se tedy víc, ale nepomáhalo to. Dokonce si rodina přestala té ženy vážit úplně.
Muž proseděl celé večery u televize, děti u tabletu. Když zvolala „Večeře, dobrou chuť!“, s nevolí se odvalili od svého zájmu a beze slov pozřeli to, čemu věnovala celý čas. Neřekli ani děkuji. „Co mám udělat, aby si mě zase vážili jako na začátku?“ ptala se mě zoufalá.
Bylo to jednoduché. „Udělejte jim jinou večeři než kdykoli předtím. Máte brambory? Oloupejte je a naservírujte jim ty slupky. JENOM TY SLUPKY na talíři!“
Nevěřila. Ale udělala to.
„Večeře, dobrou chuť!“ zvolala. Nic netušící muž i děti ospale zamířili ke stolu.
Tam vytřeštili oči. „Zbláznila ses?“ láteřil muž. „Fuj, tohle jíst nebudeme. Proč nemáme něco jako vždycky?“ zděsily se děti.
Žena se usmála. „Jsem ráda, že jste si konečně všimli, že jste za celých deset let ani jednou neměli slupky od brambor.“
Načež vytáhla z trouby pečenou kachnu se zelím a bramborovými knedlíky. Rodina se posadila ke stolu a – poděkovala.
Firstclass
Žádné komentáře:
Okomentovat