z klasických autorů Herbert Spencer, jeden ze zakladatelů sociologie, se zase domníval, že hra slouží ke spotřebování přebytečné energie. Tyto a další podobné přístupy redukují hru na jeden z mnoha produktů kultury a spojují ji s dětstvím. Jenže hrou není jen dětská „schovka“, prvky hry v sobě nesou rovněž drama, opera, karneval nebo třeba hazard. Proto kulturní historik Johan Huizinga tvrdil, že na kulturu lze pohlížet z hlediska hry, sub specie ludi. Herní prvky spatřoval v básnictví, válce, právu i filozofii. V knize Homo ludens přišel s myšlenkou, že hra je svobodná, vyznačuje se vystoupením z běžného života a řádu věcí do dočasného světa hry, jenž je ohraničený a odehrává se v určitém čase na konkrétním místě. A hlavně, hra má smysl v sobě samé, nemusí mít nutně nějakou sekundární funkci.
Podle amerického kulturního antropologa Georga Petera Murdocka je hra zase kulturní univerzálií, jelikož máme doklady o její přítomnosti ve všech známých historických i současných kulturách. Lidstvo si hraje všude, ale lidé v různých kulturách si nehrají nutně stejně. Některé hry se rozvinuly nezávisle na sobě a jsou specifické pro konkrétní kulturní areály, uvést lze například koňské hry Střední Asie, kde se hraje boj o kozla – dvě družstva se na koních perou o tělo mrtvého a vyvrženého kozla bez hlavy. Jiné hry se rozšířily do celého světa, jako třeba hry s textilními vlákny či fotbal. A hlavně hra rozhodně není výsadou dětí, hrají (si) bez rozdílu děti i dospělí, existují hry s jednoduchými pravidly i velmi komplikované hry, k nimž je zapotřebí dobře vybavené zázemí.
Téma hry je široké a komplexní, proto se zde zaměřím jen na výběr. Na některé celosvětově rozšířené hry s jednoduchými pravidly, na symboly zapojené do určitých her, na diváctví i na to, co se stane, když se do společnosti původně písma neznalé rozšíří hry, jako jsou kopaná, košíková či kriket.
V Nungonské komunitě, kde provádím terénní výzkumy, jsem v pozici fanouška sledoval sportovní hry, chlapci a muži se utkávali ve fotbalu, děvčata soupeřila v basketbalu. Čtyři vesnice si vytvořily vlastní ligu. Fandil jsem sportovním týmům z „vlastní“ vesnice Yawan, za což jsem se dočkal „fanouškovského chování“ lidí ze sousedních vesnic – kameny mi létaly do oken.
Před sto lety byla pro tyto lidi jak kopaná, tak košíková věcí zcela neznámou. Nungoni se totiž dostali do kontaktu s australskou koloniální mocí až v roce 1934, nemáme žádné přímé či písemné svědectví o jejich způsobu života před tímto pro ně přelomovým rokem, natož o hrách. Můžeme však soudit, že děti i dospělí si tehdy hráli tak, jako to nezřídka činí dosud.
Prvky hry nepostrádá ani život ve společnosti, ne náhodou Ralph Linton v práci Studium člověka píše o tom, že lidé ve společnosti plní své společenské role podle určitých pravidel a podle určitého očekávání. Nebyl jediný. Americký sociolog a antropolog Erving Goffman v práci Všichni hrajeme divadlo přirovnal společenské chování k divadlu. Tvrdí, že lidský sociální život lze studovat jako divadelní představení. Nebyl zdaleka první, kdo lidský společenský život přirovnával k divadelní hře. To učinil již například Pedro Calderón de la Barca v barokní hře Velké divadlo světa:
Každý by chtěl roli panování.
Jen krátká byla hra, leč komu z lidu
kdy žití hra se zdála delší být?
Každému krátká zdá se, nebo vidí,
jak brzy dlužno scénu opustit.
Goffmanova práce zcela cíleně interpretuje lidský sociální život s využitím divadelní terminologie – zákulisí, jeviště, role či obecenstvo –, tvrdí, že jsme posedlí dojmem, který na druhé činíme; chceme dosahovat dojmu co nejlepšího, proto přehráváme role, čímž se podle něj ocitáme ve světě, v němž chybí upřímnost.
Společnost a život v ní se opírá o řadu nevyřčených, ale očekávaných pravidel hry. Známý autor a režisér Elia Kazan to krásně vystihl názvem knihy Tichá dohoda (podle níž pod jeho režisérskou taktovkou vznikl stejnojmenný film). Mnohdy si tyto tiché dohody ani neuvědomujeme. Bravurně to doložil americký sociolog Harold Garfinkel, jehož výzkumná technika experimentální provokace (dnes nazývaná garfinkeling) spočívala v záměrném porušování vzorců chování, pravidel společenské hry. Neočekávané chování v běžných sociálních situacích testuje nejen závaznost (závažnost?) společenských norem, lidé vystupují ze společenských rolí, například z role kamaráda. Známý je příklad, kdy Garfinkel nebo jeho studenti trvali na tom, aby jim jejich kamarádi vysvětlili, co vlastně myslí frázi Jak se máš?.
Hra patří ke kulturním univerzáliím, její prvky se projevují v mnoha oblastech života společnosti, můžeme je najít v hraní společenských rolí, v rituálech či v náboženství, v řadě případů je hra svázána i s ekonomikou. Ve hře se také projevují kulturní hodnoty a významy. V současnosti se antropologický zájem o hru posouvá rovněž do kyberkultury a digitálních médií, které se staly jedním z nových terénů pro antropologické studium.
Vesmír 99, 564, 2020/10
Žádné komentáře:
Okomentovat