Na sociálních sítích se šíří dezinformace o koronaviru, proto jsou prý lidé nedůvěřiví k nařízení proti pandemii. Co říkáte na takový názor?
Na začátek musím upozornit: výzkumů k současné situaci máme dost málo. Můžu ale nabídnout zkušenosti, které vycházejí z podobných situací v minulosti.
Jednak platí, že aktivně se veřejných debat na sociálních sítích zúčastňuje jen minimum lidí. Vidíme názor menšiny, která se vyjadřuje proto, že má silné postoje. Z toho musíme vycházet – spousta novinářů má totiž tendenci vyvozovat z názorů, které vidí na Facebooku, postoj celé společnosti.
Pak je tu ale ještě jiný náhled. Z těchto platforem dnes získává velká část lidí zprávy – u nás je to zhruba polovina online populace. Jestli je zpráva hojně sdílená na Facebooku, znamená to, že si ji zachytí obrovský počet lidí. A to je potřeba brát vážně. Důležité taky může být, že sociální sítě fungují jako určitá emoční choreografie.
Co si pod tím představit?
Znamená to, že si lidé na sociálních sítích společně kalibrují emoce. Ukázalo se to třeba při arabských revolucích v roce 2011. Jako Egypťan jste si díky nim uvědomil, že napříč společenskými vrstvami existuje sdílená nálada. A i když používalo v Egyptě Facebook jen pár procent obyvatel, pro začátek společenského pohybu stačilo. Podobně to teď funguje u nás: přes sociální sítě se ale koordinují jak skupiny popíračů koronaviru, tak ti, kteří od jara pomáhají se šitím roušek nebo modelují vývoj pandemie.
Bez aktuálních výzkumů tedy nedokážeme odhadnout, co přesně teď sociální sítě způsobí?
Potřebovali bychom například porovnat množství dezinformací ku skutečným stanoviskům lidí. To je dlouhodobý výzkum, kterému se věnují třeba baltské státy. Pořád nechápu, proč něco takového nedělá i česká vláda.
Zkoumání sociálních sítí a epidemie má mimochodem spoustu společných prvků. V obojím se zabýváš šířením informací v síti. Jestli jsi někoho nakazil, zjišťuješ u viru i dezinformací. Měli bychom mluvit o tom, že informace, myšlenky – neboli memy – na internetu jsou vlastně viry v hlavě.
Má taková metafora i nějaké nedostatky? V čem jsou informace a viry odlišné?
Jako každá metafora i tahle modeluje jen určité aspekty reality. V tomhle případě vytlačujete z centra pozornosti jednotlivého člověka a namísto něj si všímáte celého ekosystému. Z toho se dá ale těžit. Začnete si například všímat, že stejně jako se virům daří v určitých prostředích, existují i vhodné podmínky pro šíření memů. Můžete například říct, že ve chvíli, kdy někdo uvěří konspirační teorii, tak se u něj tím spíš uchytí i další. Virus už si zasekl drápek.
Neměli bychom si všímat i „dobrých“ memů? To znamená: osobních zpovědí o těžkých průbězích koronaviru, svědectví zdravotnického personálu… Tomu se přece na sítích taky daří.
Neexistují „dobré“ a „špatné“ memy. Memy mají jediný zájem: šířit se. Já mimochodem nevidím bujení dezinformace jako nejdůležitější problém. Mnohem horší je krajně nezodpovědné nakládání některých novinářů s vědou.
Média a věda mají společný kořen – tím je osvícenství. Obě díky němu považují za dobré přinášet pravdu, která není ideologicky zkreslená. K tomu ale vznikly různé procedury. Věda si vytvořila systém, ve kterém je velmi pomalá. Má reputační systém časopisů, recenzní hodnocení článků, metodologii… Což jsou procesy, které vědcům zabraňují říkat úplně tupé věci. Vědci nejsou bozi, zkrátka jen mají tenhle systém.
Na pragmatické rovině můžeme akceptovat pluralitu pravd, jenže některé pravdy vedou k mnohem většímu počtu mrtvých. Věda dobře ví, proč je pomalá, a kdyby si tohle novináři uvědomili, tak by to bylo super.
Byl v tomto ohledu vztah vědy a médií někdy lepší?
Ne, nebyl. Jenže jsme málokdy zažívali situaci, ve které bychom tak nutně potřebovali vědu – a najednou zjistili, že o ní nejsme schopní rozumně psát. Až tohle všechno skončí, snad v nás zůstane alespoň to, že existuje exponenciála. Nebo to, že teorie pravděpodobnosti není intuitivní.
Josef Šlerka, expert na analýzu dat ze sociálních sítí
Žádné komentáře:
Okomentovat