Deprese jako řeč unavené duše - Rüdiger Dahlke

A proč by nám vlastně umění nemělo pomoci z deprese? Vždyť tolika umělcům při jejich boji s depresí doslova a do písmene zachránilo život a dodalo jejich životu cenu, čímž nám nadělilo nádherná nadčasová díla, i když spíše jako vedlejší produkt.

Putování významnými uměleckými galeriemi tohoto světa se proto může snadno stát podvědomou konfrontací s depresí.

Deprese a melancholie jsou významnými zdroji tvůrčích činů a zcela jistě jsou obrazem onemocnění, z něhož má naše kultura největší užitek.

Myšlenku Chalíla Džibrána, kterou jsme citovali na počátku knihy, totiž že jen bolest mušle dokáže vyprodukovat krásu perly, předjímal už Charles Baudelaire: »Záhadná tesknota žalu patří rovněž k zásadním charakteristickým rysům krásy… Jsem toho názoru, že radost je velmi obyčejným šperkem krásy; zatímco melancholie je takříkajíc její vznešenou společnicí a přítelkyní.«

Džob je něco povrchního; ještě tak dokáže nakrmit tělo, nikoliv však duši. Možná, že je to dost dobré pro moderní Američany, avšak jistě nepostačí starým duším, které se shromáždily ve staré Evropě. Dokonce i některým Američanům to zřejmě nestačí, protože 47 milionů z nich (z celkového počtu 200 milionů obyvatel USA) se přece jen radši uchyluje pod křídla antidepresiva s názvem Prozac. Duše hladovějící po smyslu a naplnění pak může po dlouhé řádce zklamání začít vyjadřovat svůj pocit ztráty smyslu depresemi a tím dát postiženému drastickým způsobem a zřetelně najevo, co mu chybí.

Campbell to dále rozvádí: »Náš život odhaluje náš charakter. Čím dále pokročíme, tím víc toho najdeme o nás samotných. Proto je dobře, když se dokážeme dostávat do situací, které v nás probouzejí spíše vyšší podstatu než tu nižší.« 

Joseph Campbell se v této souvislosti odvolává na spisovatele T. S. Eliota a jeho lyrické dílo Pustá země a hovoří o »společenské stagnaci falešného života, která nás zaléhá a která neprobouzí nic z našeho duchovního života, z našich možností a nic z naší lidské odvahy«. Na druhou stranu sám Campbell říká, že každý svět má své právo na existenci, pokud je životaschopný. Do našeho světa je proto nutno přivést více života. A to se podaří jen tehdy, když nejprve zjistíme ve svém vlastním případě, kde je život, a když se sami oživíme. Stav moderního světa, který je ještě na hony vzdálen od svého okouzlení, nese v sobě jednak potenciál deprese, protože už nepodněcuje k hledání smyslu a k nalézání vizí a spíše posílá lidi do materialistických slepých uliček a svádí je k pasivitě a k poraženeckým postojům. Na druhou stranu je však i výzvou k hledání vlastní životaschopnosti i navzdory všem protivenstvím: jak v hloubce vlastní podstaty, tak i v posledních oázách života uvnitř moderní společnosti.

..neexistuje žádný velký talent bez nádechu šílenství.

Michel Foucault si stěžuje ve své knize Šílenství a společnost, že odsun nestandardně uvažujících lidí a potenciálních rebelů proti nelidským podmínkám výroby se po čase stane rutinou držitelů moci.

Obraz deprese je obecně charakterizován větším či menším nedostatkem (životní) energie. Nejextrémnějším nedostatkem je v tomto smyslu smrt, která vykazuje nejen symbolicky, ale i v pocitech postiženého mnohé paralely k obrazu nemoci deprese. Protože myšlenky a pocity nejsou ničím jiným než formami životní energie, jejich ztráta je typickým průvodním znakem depresivního stavu. Depresivní lidé mohou přečíst celou stránku knihy, a když ji otočí, nic jim z ní nezůstane v paměti. Myšlenky se neudrží, ale okamžitě zmizí – jako v černé díře, v níž zmizí i všechno ostatní, co dřív bylo důležité. Vnucuje se tu myšlenka na jeden fenomén z astrofyziky, totiž na černou díru, jejíž přitažlivost je tak mocná, že v ní mizí dokonce i čas, který se za takzvaným horizontem událostí začíná chovat stejně jako hmota. A mnohým depresivním lidem skutečně zmizí čas i historie jejich života v jakési temné díře, která hrozí, že vtáhne i je samotné.

Postižení jsou v depresi konfrontováni se symptomy, jež nakonec souvisejí s úbytkem životní energie, jako je například nedostatek pohonu, až po úplnou letargii. Při nedostatku hnací síly to může dospět až tak daleko, že postižený propadá apatii a myslí jen na sebevraždu. Všechno štěstí mizí nejprve z citů, pak i z představ a nakonec ze života, takže člověk už pak nemá z ničeho radost. Humor i láska jsou také ty tam a nakonec se postiženého nic nedokáže citově dotknout. Namísto toho dochází ke ztrátě zájmů, poklesu výkonnosti, přichází smutek doprovázený strachem, poruchami spánku, sebevýčitkami, pocity viny a neklidem, stejně jako typickou ranní rozmrzelostí, takzvaným ranním maximem deprese.

Prosazují se totiž nejen ti nejpřizpůsobivější, ale také ti atraktivní, s nimiž chtějí ti ostatní za každou cenu vstoupit do rezonance. Jak jinak by páv dokázal přežít všechny ty dlouhé miliony let evoluce se svým neuvěřitelně dlouhým a extrémně nepraktickým ocasem, který z něj dělá špatného letce a ještě mizernějšího běžce? Tajemství jeho úspěchu se skrývá v jeho atraktivitě pro paví samici, která je celá žhavá po tom fešákovi, který dokáže roztáhnout tak nádherný vějíř per. My všichni vlastně dobře známe tento fenomén, vždyť je možné prodat člověku a zejména ženě i ty nejnepraktičtější a nejnepohodlnější věci za horentní ceny, jakmile je předvedeme jako dostatečně atraktivní. Jak jinak by bylo možno prodávat módu nebo šperky? Téměř všichni lidé rádi vstupují do rezonance. Staří či mladí, malí či velcí, my všichni hledáme rezonanci a toužíme po ní, chceme vibrovat společně – na diskotékách, v hospodách, na fotbale, slavnostech a dokonce i v normálním všedním dni v úřadě či na dílně.

Co znamená globalizace, onen pád vnějších hranic, pro lidi tohoto světa? Stručně řečeno, vstupují ve zvýšené míře do vzájemně konkurenčního vztahu a vzájemně se porážejí. Ať už si firmu vezme pod hledáček své lupy kterákoliv poradenská společnost, výsledek je vždy stejný: Snížení počtu zaměstnanců o procento x při současném zvýšení výkonu zbylého personálu. Cílem je v každém případě maximalizace zisku zvýšením efektivity, dříve bychom řekli »po zádech pracujících«. Pro jednotlivce to znamená, že buďto vypadnou z reprodukčního procesu a zařadí se do stále rostoucí armády nezaměstnaných, což se již jednoznačně prokázalo jako jedna ze dvou nejdůležitějších sociálních příčin deprese, nebo musí intenzivněji pracovat za stejně nebo méně peněz, a to při vzrůstajícím tlaku. Rozumí se samo sebou, že to všechno nikterak nezvyšuje spokojenost lidí, ale spíše nespokojenost a rozmrzelost a zvedá to hladinu stresu.

Lidé jsou zřejmě natolik přesvědčeni o sobě a o své cestě, že o ničem již neuvažují z hlediska kvality, natož aby něco vůbec zpochybňovali. Stále jde jen a jen o kvantitu. »Žádej od sebe víc a víc«, tuto devízu odhalil jako nanejvýš kontraproduktivní rakouský terapeut Paul..

Jakmile je navenek všeho dosaženo, začne být obzvláště zřejmé, co všechno ještě chybí uvnitř. Dal by se z toho vyvodit závěr, že uspokojování všech materiálních přání je velmi nebezpečnou koncepcí, neboť pouze zvýrazní potřebu niterného psychospirituálního naplnění, což touto cestou vede k ještě větší nespokojenosti, o to větší, když tu není k dispozici žádná perspektiva.

...zhroucení starých pravidel a zákonů, rozpadajících se na moderním egoismu, individualismu a konkurenčním myšlení, vytváří zároveň melancholické či depresivní struktury.

Jednostranné materiální zaměření velké většiny obyvatelstva brání lidem v jejich citovém životě a nechává je chřadnout. Na vztazích, jež ztroskotávají na každém rohu, je zřetelně vidět tato vyprahlá emocionální poušť.

Může nám to ukazovat, že peníze mnohdy skutečně nedokážou vyřešit všechny životní problémy, navíc nám to však ukazuje, že příliš mnoho peněz dokonce zvyšuje pravděpodobnost deprese, protože tehdy bere za své iluze, že s penězi lze dosáhnout něčeho rozhodujícího a že se s nimi dá něco vyřešit.

Když příliš mnoho neuvědomělých lidí, kteří zamykají svou vlastní minulost i minulost své země do knihy za sedmi pečetěmi, projektují všechno do vnějšího světa namísto toho, aby šli cestou vlastní zodpovědnosti.

...zavede je hledání obětních beránků brzy samotné do role oběti. Již dnes bují téměř ve všech průmyslových zemích v nevzdělanýchvrstvách obyvatelstva hrozivá xenofobie, která silně připomíná projekce, jež probíhaly v období německého nacionálního socialismu. Kdo nechce pochopit, že Židé nenesli svého času žádný podíl zavinění na mizerné situaci Německa, dnes asi také stěží pochopí, že cizinci nejsou naším problémem, nýbrž – pokud se týče sociální situace – budou pravděpodobně v brzké budoucnosti naší poslední nadějí. Z tohoto pohledu je jistě nejúčelnějším řešením snaha zajistit si nové cíle a nové hodnoty.

Lidé, kteří nejenže hledají smysl svého života, ale kteří jej také nacházejí, zabývají se sami sebou i svým hlavním tématem. Neuchylují se k projekcím a neztěžují to tedy sobě ani ostatním – dokonce ani politikům. Také nebývají otráveni politikou, zajímají se totiž jen o ty důležitější věci. K tomu se však musíme při všem tom shonu a nahánění občas uchýlit do svého nitra, neboť jen tehdy můžeme získat vnitřní oporu a stabilitu. Získáme díky němu obsah a naopak to zase »zklidní« náš život. Tam, kde se již nic z uvedeného neodehrává, začíná chybět i život a musíme tedy očekávat spíše umírání a smrt nebo právě depresi.

Smutek patří k životu. Každý, kdo projde hlubokým smutkem, vychází z něj změněn a zralejší, o něco smířlivější vůči vlastní budoucnosti.

Oslabení imunitního systému při trudnomyslnosti lze vysvětlit i tím, že dochází k výrazně zvýšenému vylučování stresového hormonu kortizolu, o němž je známo, že narušuje činnost imunitního systému organismu. Není příliš překvapivé, že průzkumy dokazují, že depresivní lidé dostanou horečku mnohem méně často než zdraví lidé, celkově jsou však mnohem nemocnější.

Zvýšené riziko infarktu hovoří o tom, že depresivní osoba se nezabývá přiměřeně a na správné úrovni svými srdečními záležitostmi a tématy. Sklon k cukrovce hovoří o potížích s uchopením tématu smyslnosti a lásky a s jeho uvedením na požitkářskou úroveň. Vysoký potenciál závislosti hovoří o potížích při hledání smyslu života. Specifická náklonnost k alkoholu jako typické únikové droze vypovídá o tom, že pro depresivního je svět příliš krutý, a když nemůže zmírnit jeho tvrdost, chtěl by pitím alkoholu alespoň rozostřit a změkčit svůj zrak. Zvýšený sklon k onemocnění osteoporózou upozorňuje na skutečnost, že uprostřed těla není odhozeno dostatečné množství balastu – tím je míněno, že je zapotřebí zbavit se věcí, které se již nehodí k druhé polovině života. Celkově v tom poznáváme člověka, který má potíže s odpoutáváním a s nalézáním smyslu, který nedokázal dospět a dorůst světa a který se nedokáže realizovat v lásce, z čehož pramení jeho potíže ve vztazích. 

Z faktu, že se syndrom stresu stal již typickým syndromem celé naší společnosti, vyplývají i další důsledky. Stále více lidí se cítí v moderní společnosti přetěžováno, k čemuž zásadním způsobem přispívá pokračující globalizace svou tendencí zatěžovat čím dál méně lidí čím dál většími požadavky a čím dál vyššími výkony a zvyšující se hrozbou nezaměstnanosti. Na druhou stranu je však dále popsaná ztráta jistot nejen v pracovním prostředí, ale i ve světě osobních vztahů spoluodpovědná za vysokou úroveň stresu. Bez obvyklé jistoty již dosavadní možnosti regenerace nevystačí, což dělá stres ještě nebezpečnějším. 

Faktem je, že náš neokortex, neopallium, »nový mozek« neboli velký mozek je tím co z nás činí druh homo sapiens sapiens, tento všeobecně úspěšný vrcholný produkt evoluce.

Hipokampus se jeví jako zásadně důležitý pro pozitivní utváření vlastního života, neboť propůjčuje všem vzpomínkám emocionální význam a usnadňuje tím jejich ukládání. U depresivních osob je zmenšen a působí jako scvrklý.

O tom svědčí i pozorování pacientů, jejichž pravá část čelního laloku byla poškozena mrtvicí nebo operací. Chovali se pak mnohem optimističtěji a byli na tom »lépe«, jak se dnes říká. Tato tendence byla potvrzena měřením proudu mozku čili jeho elektrické aktivity dokonce již i u dětí. Děti s nadměrnou aktivitou pravé hemisféry reagovaly na odloučení od své matky pláčem a smutkem, a naopak děti s charakteristickou převahou levé hemisféry se přes to přenesly bez problémů. Děti s převažující levou hemisférou mají prokazatelně lépe namíchány karty i pro další život. Podle psychologa Auke Tellegena z univerzity Minnesota jsou spokojenější a družnější Také sebedůvěra jim nikterak nechybí. Děti s převažující pravou hemisférou jsou naopak více trápeny všemi bolestmi světa. Když se tyto dva typy lidí společně dívají na tytéž filmové sekvence, reagují na ně naprosto rozdílně. Lidé s převažující levou hemisférou se skvěle baví při veselých scénách, zatímco úseky horroru je nechávají chladnými. Lidé s převažující pravou hemisférou to mají přesně naopak, protože oni si berou k srdci trápení celého světa a proto se nedokážou dobře bavit. Jakým mechanismem se uskutečňuje toto rané naladění mozku, zůstává vědecky právě tak nezodpovězeno jako otázka, zda se na tom dá v průběhu života vůbec něco změnit.

Lidé se syndromem pomocníka, kteří si veškeré utrpení celého světa berou za své, patří podle této teorie zcela jistě k typu s převažující pravou hemisférou. Mají sklony nezabývat se příliš vlastním životem a jednoho dne zůstat ležet někde vedle cesty s vyhořelým palivem. Otázka, nakolik jsou vlastně předtím vůbec schopni skutečně účinně stát po boku druhým ve smyslu pomoci jim, aby si pomohli sami, musí zůstat otevřena.

Utrpení má své místo v životě společnosti – a nikoliv v myslích lidí. Naopak my, kteří se snažíme vyhnout jakémukoliv utrpení, sklízíme depresi ve velkém.

Většina lidí tímto vývojem každopádně trpí, trpí narůstajícím tlakem a zvyšující se hektikou. To vše vede obecně k nárůstu různých obrazů nemocí, neboť přibývají nejen deprese, ale razantně přibývají i alergie a všechny takzvané stresově podmíněné syndromy od nespavosti přes problémy se srdcem až po bolesti v zádech. Také další obrazy onemocnění se šíří mezi naším obyvatelstvem: Polovina lidí dostane rakovinu, téměř polovina trpí alergiemi, třetina psychózou. Mnozí jsou ohroženi nadváhou a cukrovkou typu II, a to pouze jmenujeme ty nejdůležitější chorobopisy. Dala by se z toho vypozorovat tendence, podle níž se moderní společnost stále více vyvíjí v duchu bipolární poruchy, respektive podle níž se polarizuje. Hyperaktivní a hypervýkonní lidé, hyperaktivní děti (v USA patří do této kategorie údajně již 50 procent chlapců) a vlastně všichni, kteří se ještě dokážou držet na rozbouřených vlnách výkonnostní a zábavní společnosti, nesou při bližším pohledu zárodky manických rysů: přepracovanost, přetočení, přetížení, ztráta zábran. Navenek neustále v pohybu, v jejich nitru se však už nehne ani lísteček. Na druhé straně vnímají citliví lidé typu s převažující pravou hemisférou tento vývoj a někteří jej dokonce ztělesňují svou depresí. Prostřednictvím deprese se jejich vědomí obrací k již odumřelému vnitřnímu životu, kde je již všechno strnulé a kde je všechno prožíváno jako zmrzlé. Často se dostavující náhlé obraty z jednoho extrému k druhému pak ukazují jeden z důležitých aspektů terapie osudu. Výkonný člověk, který náhle a zdánlivě zčistajasna upadne do deprese, prožívá nyní velmi bezprostředně, jak málo živoucí byl vlastně jeho navenek tak čilý a pohnutý život. Deprese jej nutí právě k onomu klidu, na jaký dosud vůbec neměl čas. Přibývání depresí podmíněných stresem by mohlo na tomto příkladě velmi rychle nalézt svou interpretaci. Kdo se sám a dobrovolně nestará o vnitřní úrovně své duše, musí být poučen na jiných úrovních důrazným tlakem osudu. Při depresi se člověku velmi důrazně a drastickou formou předvede jeho vlastní mrtvý vnitřní život.

Stagnující růst nervových buněk může odrážet vnitřní situaci, kdy již nedochází k žádnému duševnímu růstu. Stejně jako jeho duše, i člověk by se měl vyvíjet po celý život a to odrážejí bez ustání probíhající procesy přestavby v mozku opět na tělesné úrovni. Stagnace, jež se dostavuje společně s obrazem nemoci, může mít opět různé důvody – od nezpracovaných témat až po přetěžující stres nebo chronické nevytížení. Když mozek ukazuje svou stagnací, že již nedokáže pokračovat po nastoupené cestě, mělo by to také velmi přesně odpovídat duševní situaci. Koresponduje to s běžnou každodenní zkušeností, podle níž může situace přemírou vzruchů eskalovat až do té míry, že dojde ke zhroucení. Stejně tak ovšem může chronická a duši trýznící zkušenost nezaměstnanosti vést k duševnímu zhroucení a až k depresi. Nezaměstnanost dokonce pravděpodobně znamená stupňující se ohrožení, neboť příliš mnoho povyku dětí a rodinné vřavy sice člověka přetěžuje, jen zřídkakdy však vede k depresi. Ve světě práce mohou k depresím stejnou měrou vést jak přetížení, tak i nevytížení. Úkol tkví tedy v tom, co si deprese nakonec vynutí, totiž pozitivně přijmout obraz zimního spánku. Namísto toho, abychom běsnili ve vnějším světě, vyplatí se dopřát si klid, jít do sebe a raději trochu bilancovat, abychom si pak mohli vybudovat nový život a odvážit se prvních krůčků do nového světa, jakmile opět nalezneme smysl...

V důsledku tohoto postoje nemívají vyhraněně intelektuálně založení lidé téměř žádné děti. Akademicky jsou již v Evropě téměř vyloučeny ze skupiny rozmnožujících se žen. Proto je dočasné vyloučení intelektu ve stavu zamilovanosti přímo životně důležité k zachování lidského rodu. Mohli bychom z toho dokonce vyvodit závěr, že do nebezpečí se dostává ten, kdo se již dlouho nezamiloval a jehož emocionální mozek už dávno nedominoval. Jeho emocionální mozek by pak totiž mohl převzít vládu jiným způsobem, například v podobě deprese.

Depresivní lidé se téměř nedokážou zamilovat.

Jedna ze studií uskutečněných na kalifornské univerzitě v Berkeley dospěla k závěru, že srdce a kardiovaskulární systém nezatěžují pocity jako takové, ale zatěžují je pokusy o jejich potlačení.

Již zmíněné studie, jejichž výsledky byly získány s pomocí pozitronové emisní tomografie (PET) a udávaly u 80 procent depresivních a chronicky trudnomyslných lidí obzvlášť aktivní pravou mozkovou polokouli a naopak deficit aktivity levé hemisféry, svědčí o převrácení dominance na úrovni mozku. 

Každoročně klesá rozpětí kolísání srdečního rytmu zhruba o tři procenta, což znamená, že stárnutím prokazatelně ztrácíme schopnost přizpůsobovat se novým situacím. Jinak řečeno, tuhneme na tělesné úrovni a začínáme být tvrdošíjní na duševní úrovni.

Když nenajdeme náhradní životní obsah, řítíme se depresi vstříc. Tím důležitější je ujasnit si, že lidé potřebují, aby jejich život měl svůj cíl a především obsah, který živí jejich duši. 

Většina mladých lidí již dnes nehledá své povolání, ale už napřed se spokojuje se zaměstnáním (džobem). Džob se od povolání liší právě tím, že nepovolává duši a nemůže se pro ni stát povoláním. Nelze ani očekávat něco jiného, protože dnes se již nikdo nezvnitřňuje a nikdo nenaslouchá svému srdci, aby mohl zaslechnout hlas svého nitra, který jej volá a který by jej mohl přivést k povolání. Již i politici vybízejí žáky, aby přijali jakékoliv volné pracovní místo, pokud nedostanou žádnou jinou možnost. To je však nejlepší recept, jak zasít nespokojenost a jak již předem připravit pole působnosti pro rekvalifikačníprogramy. Kdo dokáže poskytovat takové krátkozraké rady jen proto, aby dostal mladé lidi z ulice, očividně sám ztratil z očí smysl a obsah života v povolání. Kdo následuje své povolání, nachází v této činnosti samozřejmý smysl; kdo plní úkoly ve svém zaměstnání nebo kdo dělá svůj džob, hledá pouze své finanční uspokojení. To poslední však samo o sobě nepřináší příliš uspokojení a už vůbec ne štěstí, to je dostatečně známo. Bez zájmu o obsah nenajdeme žádný smysl a tam, kde smysl chybí, můžeme dřív či později očekávat pocit ztráty smyslu, který nelze snášet dlouhodobě a který nakonec vyústí v beznaději. A ta beznaděj je tak nesnesitelná, že lidé, kteří přicházejí o veškerou naději, mají sklon utéci ze svého nesmyslného života.

Pocity ztráty smyslu a pocity viny v pracovní oblasti, které mají rostoucí vliv na život a především na jeho status, však často mívají rozhodující význam na duševní stav člověka.

Když je zablokována možnost kráčet svou vlastní cestou a když se individuace ztrácí kdesi v nedohlednu, tehdy je zoufalství vlastně tou nejzdravější a nejpřirozenější reakcí.

Všechny ty takzvané levné džoby, které nyní všude rostou jako houby po dešti, nemohou zpravidla nikterak přispět k vývoji nebo dokonce k individuaci. Kdo si to může dovolit, ten se s tím také nespokojí. Když navíc neexistují žádné partnerské vztahy, respektive když existuje jen jeden, jehož smysl je založen na uspokojování choutek namísto spásného zotavení a uzdravení, což je dnes v mnoha partnerstvích v podstatě normou, pak je to s vlastní cestou dosti špatné. Šance na seberealizaci jsou v dnešní době už jen malé...

Když například Bert Hellinger předpokládá, že každý systém je zaměřen na dokonalost, odpovídá to bezezbytku buddhistickému pohledu a zároveň terapeutické zkušenosti, že všechno usiluje o dokonalost. Tento věcný obsah se v systému řetězce života jen neporovnatelně lépe vysvětluje a přijímá.

Pomocí teorií si pokoušíme zařadit si svět a v tomto případě problémy. Abychom to mohli provést systematicky, potřebujeme členění a vymezení. Samy o sobě ovšem nic moc nepřinášejí a často bývají jen výrazem chatrného zastírání strachu.

Depresivně strukturovaný člověk nemá se svým zařazením a přizpůsobením v dětství žádné problémy, o to větší potíže jej však čekají při pozdějším hledání sebe samotného.

»Člověk v sobě musí mít dosud chaos, aby dokázal zplodit tančící hvězdu. Pravím vám: Máte v sobě dosud chaos.« Z takového chaosu neboli nerovnováhy skutečně získáváme ty největší výzvy a vývojové šance.