Hranice

Člověk by ovšem sám od sebe žádné své hranice neposouval, kdyby neměl potřebu. Člověk je totiž tvor pohodlný. Provokují a motivují ho zejména sny, které vidí za hranicí svých schopností.

Už dítě se díky tomu naučí pochopit, že aby dosáhlo na něco, co je pro něj zatím nedosažitelné, musí mít trpělivost, vytrvalost a růst. I proto dokáže dítě za prvních osmnáct let života udělat takový pokrok!

Dospělý člověk sice už tolik fyzicky neroste, zato může prakticky neomezeně růst svými schopnostmi. Může dosáhnout téměř na jakýkoli plat, jakýkoli majetek a jakoukoli úroveň vzdělání. Ale musí, tak jako dítě, růst postupně, tedy bezpečně. To znamená v každém okamžiku musí znát své hranice, jinak by svůj růst také nemusel ustát.

Představme si naše hranice jako elektrický drát pod proudem, do kterého opatrně drkneme. Zabolí nás to. Ano, růst bolí (proto nás také bolí špatná zkušeností, hraniční sportovní výkon, mezní námaha spojená s učením). Ta permanentní bolest je informace, že úspěšně posouváme brnící drát = posouváme hranici toho, co sneseme. Rosteme.

Život nás moudře učí pracovat s hranicemi opatrně. Pomalu. Nespěchát. Kdo posiluje s činkami, dobře ví, že se nesmí strhnout. Kdo podniká, dobře ví, že ho rychlý růst může zahubit, protože například nebude schopen uspokojit příliš rychle zvýšenou poptávku po svém produktu, do které kapacitně ještě nedorostl.

A už je tady to slovo. Nedorostl. Nedozrál. Lidé, kteří hazardují s hranicemi i ve vztahu, jsou jako nedozrálé děti. Zdůrazňuji ovšem slovo jako. Protože je tu rozdíl.

Za chyby dětí odpovídají jejich rodiče.

Dospělí za své kiksy odpovídají sami.

Ti, kteří vnitřně nedospěli, to nemusejí hned pochopit. Mohou své chyby začít svádět na všechno a všechny kolem.

Toto jejich chování bývá hlavním důkazem, že sami ještě nedozráli - a přitom u druhých paradoxně hledají dokonalost. Hledají to, co sami ještě nemají..

FC ročník IV

mimořádné vydání magazínu FC

Dárkový speciál