To je ta chvíle, kdy oheň v krbu
je třeba přikrýt popelem..
Udělají to ruce tvé staré matky,
ruce, které se třesou, ale ruce,
jejichž třesení je stále ještě mírou
ubezpečení...Zkolébán jimi usínáš
a je ti dobře... Obyčej, teplo, slast a klid,
důvěrnost dechu s něčím až rajsky zvířecím,
to obdarován být i darujícím,
když ztratíš sama sebe:
popírající, že by ti bylo přes čtyřicet.
A vskutku, zavzlykáš-li k ránu,
pak je to jenom proto,
že dítě se ze sna nikdy nesměje,
ale vždycky jen pláče... Dítě!
Vladimír Holan
Žádné komentáře:
Okomentovat