Bolest

Málokterá choroba či úraz se stanou náhodou. Vypovídají spíše o naší minulosti, a řešení je proto ve vnitřním rozhovoru a plné upřímnosti k sobě. Jen tak se otevřeme ozdravnému procesu.

Přijímal jsem život tak, jak šel. Nerozuměl jsem svým snům, vnitřnímu neklidu, alkoholem a kouřením jsem ubíjel hlasy v mé mysli, které mě ponoukaly změnit život. Měl jsem se za součást systému, že kterého nelze vystoupit.

V tom turbulencemi zmítaném vrtulníku mi připadalo zpětně neuvěřitelné, jak jsem mohl být celý život tak zbabělý a nevystoupit z kolejí, které mě trápily, nevyhovovaly mi, unavovaly mě. Vždy jsem vycházel z toho, že nic změnit nejde, že takto jako dosud musím žít dál.

Slíbil jsem totiž přece, že kompletně změním život..., jenže jsem neumřel. Bylo to jako druhý den po novoročním předsevzetí? Najednou si uvědomíte, že vážně musíte jednat.

Jsem přesvědčen, že neexistuje nevyléčitelná nemoc, pouze nevyléčitelný pacient. Každé léčení záleží předně na pacientovi samotném. Jestli je ochoten vyrovnat se s tím, co mu nemoc způsobilo, a změnit to. Jestli ví, pro co se chce uzdravit, a tento důvod je pro něj dostatečně velký. Když člověk neví, pro co se uzdravit, chybí mu potřebná energie? Nezmění-li příčinu, nezmění následek.

Podle Clemense Kubyho ať je diagnóza jakkoli dramatická, říká jen to, jak dramatická by měla být změna života, aby došlo k vyléčení.

Každou nemoc dostáváme proto, aby nám ukázala, jakým směrem se dál v životě ubírat. Vyznačuje konec dosavadní cesty, že dál to už nejde, že dál je jenom smrt. Ani nachlazení nepřichází náhodou. Ani vymknutý kotník. Všechno říká: "Bacha, už jsi v hraničním pásmu."

Od příbuzných nebo známých, kteří mě navštěvovali, dokud jsem jejich návštěvy nezakázal, jsem slýchal, že prostě NEMOHU žít jinak. Že MUSÍM dělat jinou profesi, MUSÍM splácet dům, se kterým již matka počítala, bylo to samé MUSÍM a žádné CHCI. Jenže na mě si už nepřišli, protože jsem věděl co dělá dobře mé duši.

Každý z nás má něco, co ho bolí. První myšlenka nad pochroumaným kolenem nebo rakovinou je: "Nenávidím to, musím proti tomu bojovat." Jenže ta nemoc, to zranění, ten problém jsem já. Řešením není nenávidět sebe nebo proti sobě bojovat, ale naopak. Každý symptom skrývá poselství, jež musíme rozpoznat a pochopit. Tam začíná osobní rozvoj. Víte, když je všechno v našem životě v pořádku, nevyvíjíme se. Ležíme na gauči, žijeme z podstaty, ani nenadáváme na Boha. Posouváme se jedině, když nás něco porazí. Rosteme jedině, když nás něco donutí.

Tehdy jsem pochopil, že na šťastné dětství nikdy není pozdě. Že mohu hned začít odpouštět, jednat jinak než tehdy, směřovat za svými sny. Proto tu jsem.

Získal jsem pozitivní vztah k bolesti. Poznal jsem, že je nejlepším motorem mého rozvoje. Že když mě něco zabolí, nemám hledat prášek na utišení bolesti, ale naopak bolest plně procítit a přemýšlet, proč nastala. A já jsem si uvědomil, že čím větší je, tím dál jsem.

Potkal jsem mnoho lidí, kteří neměli příliš šťastné dětství nebo příliš šťastné podmínky pro život. Skoro všichni si nejdříve řekli:" "Nemohu se rozvíjet, protože mám špatné předpoklady." Ve skutečnosti jen interpretovali svou situaci z nesprávné strany. K tomu, aby se rozvíjeli, měli totiž naopak nejlepší předpoklady. Život je nutil, aby přijali to, čím museli projít, ale současně se postaral o to, aby se s tím nesmířili. Vystavil je bolesti až nesnesitelné, jen aby změnili svůj pohled. Cokoli je totiž nesnesitelné, to déle nehodláme snášet - a tehdy se změníme. Říká se tomu síla vůle. Síla odhodlání.

Lítost, výčitky, rezignace. To vše nás trápí. A to vše přichází ze tří situací. Buď se trápíme pro vlastní chyby. Nebo pro jednání druhých lidí. Nebo pro události a okolnosti, které nám přináší život. Ve všech těchto případech nás trápí hlavně to, že ani jedno neovlivníme. Děláme-li něco poprvé, je přirozené, že uděláme chybu. Projevíme-li důvěru druhým, stane se, že nás zklamou. Vidíme-li na vnějších událostech a okolnostech pouze to špatné je samozřejmé, že nás to bolí. Přitom to všechno se děje proto, abychom byli mnohem šťastnější. Abychom si uvědomili, že je naopak dobře, když uděláme chybu; alespoň víme, co nikdy nemáme opakovat. Nebo že je dobře, že nás druzí zradí, a že jim musíme nejprve důvěřovat; jinak nepoznám, jací vážně jsou. Nebo že není jen zlé, když nám život vezme blízkého člověka; alespoň nás učí, abychom se těm, na nichž nám nejvíc záleží a kteří vedle nás zůstávají, věnovali mnohem víc. Všechna tato uvědomění jsou vlastně zázrak. Protože způsobují převrat v myšlení a štěstí v duši.

Clemens Kuby