Žijme lagom: Život v rovnováze na švédský způsob

Toužíme po rovnováze, větší vyrovnanosti a po jednoduchosti. Hledáme něco, co může být těžké přesně pojmenovat, ale přináší nám to pocit spokojenosti s tím, že máme přesně tolik věcí a přesně tolik času, kolik potřebujeme. A právě pro tuhle vyváženost mají Švédi ten správný pojem: lagom. To slovo ve svém moderním smyslu znamená "přiměřeně" nebo "tak akorát". Ne příliš mnoho a ne příliš málo... prostě něco mezi, umírněná volba mezi dvěma extrémy. 

Lagom je zčásti jakási osobní rovnováha a zčásti společenské porozumění, něco, co je dobré pro nás i okolní svět.

V dnešním moderním světě se zpravidla řídíme mottem:"Dosáhnu úspěchu, nebo se vrať domů." Snažíme se předvést v tom nejlepším světle, abychom před okolním světem vypadali co nejlépe. To vede k životu plnému spěchu. Jsme přepracování a přetížení. Přebíháme od jednoho úkolu k druhému, žonglujeme se seznamem věcí, které musíme udělat a zařídit, překonáváme vyčerpání. Litujeme luxusními časopisy o životním stylu, kde na spoustě fotek vidíme, jak bychom chtěli, aby vypadal i náš život, srovnáváme sami sebe a svůj domov s naaranžovanými ukázkami skutečnosti. Na sociálních sítích zase sledujeme, jak tam naši přátelé staví na odiv svůj báječný život. Naše představy o tom, co dokážeme a co bychom dokázat měli, daleko přesahují všechno, čeho bychom mohli reálně dosáhnout. Veřejně ukazujme jen jednu stránku své osobnosti: tu nablýskanou, učesanou, umělé vytvořenou, spokojenou za každých okolností. Tu druhou část své osobnosti si necháváme pro sebe. Čím dál víc nás žije ve stresu a napětí, jsme vyčerpaní. To má značně negativní společenské důsledky, o dopadech na životní prostředí ani nemluvě.

Žijeme v čím dál větší hojnosti - svědčí o tom naše domy, naše auta, naše záliby. Globální dopady naší existence na planetu Zemí se stále zvyšují. Začínáme narazet na vlastní osobní omezení a podobně i společnost a životní prostředí narážejí na ta svá, mnozí z nás se proto ptají sami sebe, jak bychom mohli věci změnit. Jak bychom mohli žít lépe.

Pokud přístup lagom aplikujeme na svůj každodenní život - na to, co jíme, jak se oblékáme, jak žijeme, jak pracujeme -, mohl by to být šikovný způsob, jak dospět k vyváženějšímu a udržitelnějšímu životnímu stylu vycházejícímu především z potěšení ze života, a nikoli z příjemných pocitu spojených s nadměrnou spotřebou. Přístup lagom je koneckonců založený na zásadách jednoduchosti a umírněnosti. Ve světě lagom znamená méně více.  

I něčeho dobrého může být příliš mnoho, a pak už to pozitivní ani nevnímáme.

Požitky nám přinášejí uspokojení jen tehdy, pokud si je nedopřáváme pořád. Chceme usilovat o vyrovnanost, která nás udrží v rovnováze.

Do cizích jazyků se lagom často překládá jako "ani moc, ani málo, tak akorát, všeho s mírou". Je to výraz, který naznačuje, že víme, co obnášejí oba extrémy, a hledáme mezi nimi umírněnější cestu. Znamená to, že se budeme chovat střídmě, jídla sníme přiměřené množství a na druhou stranu si toho přiměřeného množství budeme považovat.

Svou mormor můžu podle mě klidně označit přímo za "královnu lagom", je to žena, která z našeho rodinného vánočního biskupského skleničku ukrajuje ty nejtenčí krajíčky, ale přitom maže na chleba štědrou vrstvu másla a v pokročilejším věku si začala k večeři dopřávat sklenku vína, protože jí doktor řekl, že by jí to mohlo dělat dobře. Nepotrpí si na nestřídmost, ví však, jak se radovat i z těch nejnepatrnějších maličkostí. Až do stovky chodívala na procházky, ze kterých nosila květiny a větvičky na kuchyňský stůl. Káva se u ní vždycky podává s nějakou upečenou dobrotou. Snad právě v tom, že je ztělesněním stylu lagom, že si takhle s mírou užívá života, spočívá její tajemství, jak se dožít tak vysokého věku.

"Precis som man vill ha det," prohlásil jeden z kolegů a měl tím na mysli "Právě tak, jak chcete, aby to bylo."

Mně se tenhle výklad přístupu lagom líbí, vychází z představy, že ve vašem životě je všeho přesně tolik, aby vám to vyhovovalo.

Všeho s mírou. Ať už děláte cokoli, nepřehánějte to, nepřekračujte tu správnou míru. Ve švédštině se používá i zesílená verze slova lagom, spojení precis lagom - přesně to správné množství.

Za hranicemi Švédska vnímáme tohle spojení už dlouho, často nás přitom ovlivňuje švédský politický model, díky němuž je Švédsko považováno za zemí, která nachází úspěch nikoliv v extremech, ale někde uprostřed.

To vedlo mnoho lidí k přesvědčení, že slovo lagom existuje pouze ve švédštině, že je tenhle přístup výhradně švédský, že ho jen Švédi dokážou pochopit a ztotožnit se s ním. Je snadné vytvářet si o lidech různé předpoklady na základě jejich jazyka, pojďme se však na okamžik ponořit do světa lingvistiky, který nás učí, že skutečnost, že v nějakém jazyce existuje určité slovo, ještě neznamená, že chování spojené s oním slovem je specifické pouze pro danou kulturu.

Vezměme si například dánské slovo hygge ("útulno"), dávný koncept v dánské kultuře, který však v roce 2016 dobyl svět. Z jazykového hlediska možná nemá v ostatních jazycích přesný ekvivalent, Dánové však rozhodně nejsou jediní, kdo by se věnoval pěstování příjemných chvilek. "Přístup hygge praktikují i lidé v jiných zemích, dokonce i když pro něj nemají zvláštní slovo," tvrdí Mikael Parkvall, autor knihy Lagom finns bara i Sverige och andra myter om språk ("Lagom existuje pouze ve Švédsku a další mýty spojené s jazykem"), který učí na katedře lingvistiky na Stockholmské univerzitě.

Koncept umírněnosti a života v rovnováze skutečně není vyhrazen jen pro Švédy, je daleko globálnější. Přístup pan metron ariston - "všeho s mírou" - znali už stáří Řekové.

Právě společenské a politické zásady tvoří jádro přístupu lagom. To, čeho je rozumné množství, prospívá nám všem. Když jsou si všichni rovni a celá společnost k tomu tak přistupuje pak prosperuje a součástí přístupu lagom je, že se lidé podílejí na komunitní společnosti: neberou si příliš málo, ani příliš mnoho.

Život v nadbytku a extrémech si vybírá svou daň ze jsme nezdraví fyzicky i psychicky - stejně jako je nezdravý i svět kolem nás. Možná nám má přístup lagom co nabídnout.

Z přístupu lagom se však musíme naučit, že si můžeme dovolit být jen "dostatečně dobří", tedy nikoli dokonalí a nejlepší. Můžeme pracovat na tom, abychom našli štěstí v tom, jací jsme, ne v tom, jací bychom rádi byli.

V současných časopisech o módě a designu, ve světě celebrit a sociálních médií jsme neustále zaplavováni představami, jací bychom "měli být".

Tyto podněty však často nevedou k tomu, abychom se jako lidské bytosti dal rozvíjení, ale stávají se z nich spíš překážky, místo inspirace v nás vyvolávají výčitky. Brzdí nás, místo aby nás nutí nás mezi sebou soupeřit, což nás vyčerpává.

Nejsme spokojení s tím, co máme, ani s tím, kým jsme. Namísto toho se pořád honíme za něčím víc. 

Z kolotoče hobby za osobními i společenskými úspěchy se těžko vystupuje, a jakmile na něj jednou nasedneme, soustředíme se už pouze na následující krok, o němž se domníváme, že nám zajistí štěstí, klid a spokojenost majitele jenže všechno tohle je možné najít pouze v přítomnosti, v prostoru, ve kterém žijeme vyrovnání sami se sebou i s okolním světem.

Přístup lagom neznamená, že tohle všechno odlozime stranou, umožní nám však hledat štěstí v našem individuálním vývoji, ať už ten vývoj vede kamkoli. Pokud nakonec neskončíme jako uznávané kapacity ve svém oboru nebo pokud nikdy nedosáhneme šesticiferného platu, nijak to nevadí. To, kým jsme, neurčují naše úspěchy ani naše neúspěchy, ale naše schopnost s těmito úspěchy a neúspěchy žít.

Bydlíme ve větších domech, máme větší auta. Více nakupujeme, a tím pádem toho také více vyhazujeme. Náš život je plný přebytků a plýtvání. Pokud budeme ve svém výběru umírněnější, zmenšíme negativní dopad, který máme na okolí. Zavedeme-li do svého každodenního života alespoň některé prvky přístupu lagom, nejen že zřejmě budeme šťastnější, ale také nám to pomůže posunout se směrem k udržitelnosti, protože když jsme spokojení s tím, že máme všeho přiměřeně, žijeme ve větší rovnováze se sebou samými, se svým společenstvím i se životním prostředím.

Žijme lagom je výzva, která vás má přimět, abyste se zamysleli nad konceptem "pomalého života". Stejně jako nás idea slow food ("pomalé jídlo") přiměla věnovat větší pozornost tomu, co jíme, odkud potraviny pocházejí a jak je připravujeme, "pomalý život" je život s určitým záměrem, život, který nebere příliš mnoho, který neubližuje a je zaměřený na to nejpodstatnější.

Jen asi jedno procento švédských zaměstnanců pracuje přesčas, a to je v rámci zemí OECD jedno z nejnižších čísel, průměr je 13 procent. (Pro srovnání: více než 50 hodin týdně pracuje v České republice kolem 7 % lidí.) Tim pádem se ve Švédsku tolik neprojevují nepříznivé účinky často spojované s dlouhou pracovní dobou a přesčasy, k nimž patří například stres a zhoršené zdraví jednotlivců.

V krátkodobé perspektivě to znamená, že všichni nebudou přecházet na systém méně pracovních hodin v týdnu, výzkum však zdůraznil sociální důsledky zkrácení doby trávené v práci a poukázal na to, že by to rozhodně mohla být součást dlouhodobého řešení a že by ji zákonodárci měli brát v úvahu.

V jistém smyslu vzala švédská vláda, pokud jde o rovnováhu mezi životem a prací, za svůj přístup lagom - ani příliš mnoho, ani příliš málo, zkrátka přiměřeně - a lidé jsou na tom díky tomu lépe.

Abychom našli tu správnou rovnováhu, musíme se naučit přistupovat k práci inteligentnější: plánovat, stanovovat priority a nastavovat si své vlastní hranice, abychom v tom, co děláme, byli úspěšní.

Pokud jsme někdy museli nad něčím dlouho sedět, abychom to dokončili, ať už to bylo cokoli, víme, jak to občas může být těžké. Všichni mimoděk prokrastinujeme a raději si uklízíme psací stůl, než abychom se prostě pustili do práce. Místo toho bychom si měli udělat čas na skutečnou přestávku. Bylo vypracováno mnoho studií, které poukazují na to, jak jsou pro zvýšení produktivity přestávky důležité.

Švédi jsou známí tím, že se v práci soustředí na to nejpodstatnější. To znamená, že si určí priority a provedou analýzu, co je potřeba udělat a do čeho se musí pustit nejdřív - obojí je nutné k tomu, aby byli schopni pracovat "chytřeji".

Nicméně ve Švédsku, kde je poměr mezi prací a osobním životem vyváženější, může být práce přesčas vnímána naopak jako známka neschopnosti: prostě jste to nezvládli udělat dobře hned, proto jste byli nuceni na tom pracovat déle.

Odhadnout, jaké množství práce je lagom, abychom dobře splnili daný úkol, může být pochopitelně těžké, pokud se to však naučíme vnímat novým způsobem a myslet víc na kvalitu než na kvantitu práce, můžeme tu správnou rovnováhu najít. 

Distancujeme se od tzv. "předstírání práce", tedy vykonávání činnosti, které jsou zbytečné, jen aby to vypadalo, že pilně pracujeme.

Slyšeli jste už někdy spojení "analýza - paralýza"? Často se tímto termínem označuje přílišné přemýšlení nad nějakým rozhodnutím, ale dá se použít i na jednotlivé pracovní úkoly. Když strávíme spoustu času příliš podrobným přemýšlení o nějakém projektu, může nám nakonec začít připadat natolik složitý, že místo abychom se s ním nějak vypořádali, úplně se práci na něm vyhneme. Až budete mít příště pocit, že s něčím nemůžete pohnout z místa, zkuste trávit méně času přemýšlení a soustřeďte se na samotnou práci. Jinými slovy, přemýšlení a plánování i samotné činnosti je třeba věnovat lagom času a úsilí.

Když budou oceněný podněty přicházející ze všech stran, zapojí se do práce celý tým. Tam, kde si váží spolupráce, se vytváří pracovní prostředí, v němž nenese celé břemeno odpovědnosti jeden jediný člověk, a tím se zase snižuje hladina stresu.

Rozvíjení kultury spolupráce nás také inspiruje k lepším nápadům, než na jaké bychom přišli sami. Díky spolupráci se snáze zažehne jiskra kreativity, přiměje nás to přemýšlet o věcech jinak, náš mozek řeší skládačku novými způsoby. Když pracujeme s někým jiným a ne jen sami, může to s sebou přinést nová řešení a nové přístupy.

V práci nás nadřízení i kolegové hodnotí podle výkonu, důležitější ale je, že se tak hodnotíme i my sami. Nemusíme se dívat nijak zvlášť daleko, aby nám došlo, že v současném moderním světě se na nás ze všech stran valí informace, které nám určují, o co bychom měli usilovat a čeho bychom měli dosáhnout. Říkají nám, že můžeme mít všechno, prodávají nám vidinu dokonalosti, která je v reálném světě nedosažitelná. Životní styl vycházející z přístupu lagom neusiluje o dokonalost, ale je založen na tom, že najdeme rovnováhu ve stavu, kdy jsme "dostatečně dobří", a můžeme si dovolit zažívat uspokojení nad dobře vykonanou prací, kterou jsme provedli v příslušných mezích. Možná že se nedostaneme na vedoucí místo a na výplatní pásce nebudeme mít vysněnou sumu, ovšem pokud o něco takového stojíme - nebo si alespoň myslíme, že o to stojíme -, musíme si uvědomit, že to s sebou nese i jisté nevýhody, a položit si otázku, jestli s nimi dokážeme žít. Každá práce má svá pro a proti, každá práce vyžaduje, abychom dělali kompromisy. Pokud se rozhodneme, že chceme dělat něco kreativního, a zůstaneme na volné noze, naše příjmy budou sice nižší, ale získáme výhodu v tom, že si práci budeme moct rozvrhnout podle svého.

Nakonec je však volba vždycky na nás, nutí nás, abychom si uvědomili, co je pro nás důležité, které faktory považujeme za zásadní a kterých jsme ochotni se vzdát.

Představa, že můžeme mít všechno, je mýtus. Na druhou stranu cíl mít v rozumném množství a v rozumné míře, co chceme, může být dosažitelný - pokud slevíme ze svých očekávání a přestaneme se hodnotit tak přísně. Musíme se přestat srovnávat s ostatními.

Švédsko je sice kultura založená na lagom, nicméně i do ní pronikly moderní představy o tom, jak vypadá úspěch - vysoký plat, velký dům -, a to si vybírá svou daň například v podobě velkého počtu pracovních neschopností zapříčiněných syndromem vyhoření a přemírou stresu.

Všichni víme, jaké to je být ve stresu a mít pocit, že jen tak tak udržujeme všechno pohromadě. Tajemství spočívá v tom, že ačkoli se nám může zdát, že ostatní to zvládají naprosto bez problémů, často tomu tak není. I je trápí stres. Trpí tím manželství, trpí tím rodina - a to všechno proto, že se snažíme pěstovat životní styl, který je podle našich kulturních standardů považován za úspěšný. Tyto kulturní standardy nám také mohou překážet v práci. Velké sny a ctižádost jsou často důležité, posunují nás k něčemu novému. Ale mohou nás také brzdit. Nátlak na to, abychom dokázali něco úžasného a jedinečného, náš může ochromit. Ano, měli bychom mít velké sny a mířit vysoko, musíme však také pochopit, že nám tyhle ambice někdy můžou spíš překážet. Práci, kterou je třeba vykonat, jsme často schopni zvládnout až poté, co podobné ambice odsuneme stranou a dovolíme sami sobě, abychom byli jen "dostatečně dobří". Podobné problémy vyvolané stresem, který nám přivodil společenská očekávání, nemají nějaké obecně platné řešení, nicméně jednu z cest, jež by do našeho každodenního života mohly vnést víc vyváženosti a štěstí, nám může poskytnout rozhodnutí nacházet uspokojení v tom, kdo jsme a jak si stojíme tady a teď, nikoli v tom, kým toužíme výt a kam to toužíme dotáhnout někdy v budoucnu. Jsme společenské bytosti, ale stres vyvolaný očekáváním společnosti moderní technologie ještě zesIlily. Když si občas odpočineme od sociálních sítí, nebo je dokonce na delší dobu úplně vynecháme, možná nám to pomůže soustředit pozornost do svého nitra, na to, co je skutečně důležité; místo abychom ji směřovali ven a neustále se srovnávali s ostatními. Něco takového není vždycky snadné: vymanit se z kolotoče sociálních médií vyžaduje odhodlání a úsilí. Pokud si však dokážeme určit, jaké jsou naše skutečné cíle - takové, jaké si stanovíme sami, ne jaké nám podsouvá společnost -, budeme lépe vybaveni pro to, abychom žili úspěšně podle našich vlastních měřítek. Pamatujte si: Jste DOSTATEČNĚ dobří.

Pokud jsme postavili práci na piedestal a ceníme si jí víc než čehokoli jiného, pak si ten velmi nezbytný a přínosný oddech od ní nedopřejeme, a když to neuděláme, může se snadno stát, že na to doplatíme - fyzicky i psychicky. Musíme se naučit najít rovnováhu, lagom množství práce vyvážit lagom množství zábavy a odpočinku.

v moderní západní kultuře začala být zaneprázdněnost naší základní charakteristikou - společensky přijatelná kratochvíle. Jde to ruku v ruce se skrytým předpokladem, že pokud toho máme hodně a nás denní rozvrh je zaplněný odshora až dolů, má náš život určitě nějaký účel a smysl. Děláme všechno možné, abychom nemuseli odpovídat na skutečně důležitou otázku, kterou máme strach si položit: Nemáme-li plné ruce práce, kdo vlastně jsme? Pravda je taková, že si dáváme tolik práce s tím, abychom měli neustále moc práce, že nejsme schopni na chvíli zvolnit a zeptat se sami sebe, co že nás to vlastně tak zaměstnává. Ale častěji se stává, že se zahltíme spoustou činností, místo abychom si našli čas prostě  jenom "být".

Potřebujeme nějaký ten čas, který by nebyl rozplánovaný, potřebujeme chvíle, kdy si můžeme dopřát ten přepych, že se budeme střídavě věnovat šálku kávy a knížce? Potřebujeme čas, kdy můžeme žít pomalu. Přitom máme sklon považovat takové okamžiky za nudu. Čeho můžeme dosáhnout, když nic neděláme? Jenže tyto pomalé okamžiky jsou velmi důležité pro naše zdraví i tvořivost. Mozek potřebuje prostor pro snění. Podobné chvíle oddechu si nemusíme dopřávat jen o letní dovolené, můžeme si na ně udělat čas v průměru celého roku. Udělejte si čas na kratší volno, na výlety, třeba i celodenní. Může to být den strávený v jiném městě, případně můžete zůstat doma, ale bez toho, abyste se dívali na nějaký seznam povinností, nechte prostě svou mysl jen tak bloumat. Musíte objevit, co funguje právě na vás, ale pro nalezení rovnováhy mezi prací a osobním životem je stejně důležité přemýšlet o tom, co budete dělat v pracovní době, jako o tom, jak budete trávit volný čas. Životní styl založený na přístupu lagom je v obou těchto rovinách záměrný; mezi okamžiky plnými chaosu nám ponechává i čas na to, abychom byli v klidu a soustředili se na přítomný okamžik. To také znamená, že se musíme naučit lépe využívat čas, kdy "vypneme".

Hledání rovnováhy mezi prací a osobním životem je založeno na určování priorit, na utváření prostoru pro věci, o nichž se rozhodneme, že jsou pro nás opravdu důležité. Fráze "nemám čas" je často jen náhražkou za vyjádření, že si na něco ten čas neudělám. Den má jen omezený počet hodin - čas je vzácný - a to, jak s nimi naložíme, je čistě jen na nás. Víc času už nedostaneme, musíme se naučit brát si, co potřebujeme z toho stávajícího. Své štěstí a vyrovnanost máme ve vlastních rukou.

Když se podíváme na Švédsko, zda se, že každičká součást života tu lahodí oku, dokonce i ty nejprostší předměty. I něco tak přízemního jako noviny odložené v kuchyni vedle hrnku na čaj se promění v něco výjimečného. Přiměřené množství designu a krásy v obyčejných předmětech každodenní potřeby. Do značné míry je to způsobeno tím, že se švédská kultura orientuje na domov. "Primární scéna, kde design přichází do styku s každodenní zkušeností až po ty nejmenší drobnosti." Důležitost domova má kořeny v národním romantickém hnutí z konce devatenáctého a počátku dvacátého století.

Carl Larsson, malíř a spisovatel, postavil domov do středu zájmu, zaměřil se na soukromé prostory a běžné činnosti každodenního života.

Feministky a sociální kritička Ellen Keyová ve své sbírce esejů z roku 1889 nazvané Skönhet för Alla (Krása pro každého) obhajovala moc krásy a vysvětlovala, jak je možné zajistit, aby byla krása dostupná nejen pro hrstku vyvolených, ale pro každého. To připravilo základy pro designéry a umělce, kteří pak vnášeli krásu i do masově a průmyslově vyráběných předmětů. Argumentovala tím, že každá věc slouží k nějakému účelu (například jídelní stůl), ale že by měla tento účel plnit s "jednoduchostí a lehkostí, jemností a expresivností". Předmět by neměl být krásný na úkor funkčnosti, ale nemělo by tomu být ani naopak. Ideál je třeba hledat v rovnováze mezi funkčností a krásou.

Díky přístupu lagom v oblasti stylu je švédský design klasický a nadčasový, a to s sebou nese pocit vyrovnanosti, který ze švédských interiérů vyzařuje. "Ani návrhář ani spotřebitel nechtějí příliš vyčnívat, na druhou stranu nechtějí ani zapadnout v davu," podotýká k tomu Frida Ramstedtová, zakladatelka jednoho z nejvýznamnějších skandinávských blogů zabývajících se interiéry, který pojmenovala Trendenser. "Výsledkem je design založený na střídmosti a dokonalosti, který má ale také dlouhou životnost, protože zabírá lagom prostoru, je lagom moderní a vyžaduje lagom energetické intenzity.

Chceme bezpečný domácí prostor, který by nás chránil před vnějším světem. Dnes nám domov poskytuje útočiště fyzické i emocionální. Když budujeme místo, které milujeme, nestavíme si jenom dům, ale vytváříme si domov. To nám přináší možnost vnést do domácího prostoru smysl pro rovnováhu, který nám umožňuje, abychom byli spokojení v přítomném okamžiku. Když žijeme tam, kde to milujeme, v prostoru, který je v souladu s naší osobností a našimi potřebami, je také méně pravděpodobné, že bychom měli neustále potřebu hledat něco "dalšího", co by ho vylepšilo, protože jsme spokojení s tím, co máme.

Velikost a množství předmětů s atmosférou domova souvisí jen málo. To dokazuje obrovské množství nevkusných obrovských domů přeplněných zbytečnostmi stejně jako řada malých, skromných prostor, kde se člověk může cítit daleko víc jako doma než ve velkém honosném domě. "Nepravdivost představy, že krásný domov můžeme mít jen díky bohatství, je možné vidět mimo jiné i na mnoha domech nabitých bezduchým drahým luxusním zbožím a uměleckými předměty, kde chybí hluboce zakořeněná touha po kráse či osobní vkus, s jehož přispěním by se ty věci vybírala a který by jim poskytl prostor potřebný k tomu, aby měly ten správný účinek," napsala k tomu Ellen Keyová.

Každému vyhovuje jiný prostor, neexistuje nějaký "správný" styl, pro domov založený na principu lagom je však zásadní rovnováha mezi vzhledem a funkcí. Domov má člověk "používat" a milovat. Dobře zařízený domov je takový, který vyhovuje vám a vaši rodině. Na to, aby se vám v něm příjemně bydlelo a abyste v něm byli rádi, nemusí být drahý, a nemusí být ani tak dokonalý, že by se hodil na stránky časopisu o designu. I z těch nejmenších, nejjednodušších místností se dá vytvořit domov, kde se cítíme dobře, který je funkční a určený k tomu, aby se používal.

V dnešním světě masové spotřeby je snadné chytit se do pasti neustálého nakupování něčeho nového v naději, že to nás osobní prostor nějak vylepší. Jenže tohle je jenom taková náplast, a navíc pěkně drahá (nejen pro nás, ale i s ohledem na životní prostředí).

Stává se velmi často, že si domov zaplníme nepodstatnými a nepotřebnými předměty. Někdy se jich nedokážeme zbavit, protože v nás vyvolávají pocit viny (třeba ta ošklivá váza od babičky) . Jindy si je necháváme, protože máme dojem, že by se nám jednoho dne mohly hodit (například většina vychytávek do kuchyně, které jsme vytáhli jen jednou, a vzápětí putovaly zpátky do kredence). Předměty neurčují, kdo jsme. To dělají myšlenky, pocity a zážitky, které jednotlivé předměty vyvolávají. Představte si třeba večeři s přáteli.

Když si od předmětů utvoříme odstup, znovu zdůrazníme důležitost zážitků a vztahů.

Žijeme v kultuře na jedno použití. To vše ale něco stojí. S levnými materiály a levným zbožím jde ruku v ruce levná práce a nedodržování ekologických norem, což má negativní dopady na společnost i životní prostředí. Dnes jako globální společnost využíváme zdroje, jako bychom měli k dispozici 1,6 planety Země a nikoli jen jednu. Změna přístupu tedy není jen záležitostí volby, je to přímo nutnost.

Dnes využíváme výhody, které nám poskytují dobře udělané nadčasové věci vyrobené už před několika generacemi - samotná existence starožitného nábytku závisí na tom že tento nábytek dlouho vydrží.

Časem, až si vytvoříte soubor předmětů, které doma chcete už nebudete mít potřebu kupovat nic dalšího. To je protikladem kultury, v níž momentálně žijeme, kultury, která nám říká, že naše životy budou lepší, když si toho nakoupíme ještě víc.

Když si vytvoříte domov, který milujete, vnesete si do života rovnováhu, díky níž budete cítit a vědět, že máte všeho dostatek, ono prázdné místo se zmenší. Potřeba nějak ho zaplnit vás možná nikdy úplně neopustí, koneckonců jsme oblopeni sděleními, jak je spotřeba důležitá, ale je velmi důležité si tuto (s)potřebu uvědomit a naučit se jí odolávat.

Dnešní verze nábytkářské firmy IKEA vytváří kulturu masově spotřeby levných výrobků, ovšem kořeny společnosti staví na stejných sociálních principech, jakými se do značné míry řídí většina švédského designu: dobrý design život zlepšuje a měl by být dostupný pro každého. "Mám za to, že IKEA je skvělým příkladem švédského 'demokratického designu'," podotýká k tomu Frida Ramstedtová. "Demokratický design" však začal být naneštěstí spojován s nadbytkem. Když je zboží příliš levné je těžké odolat, a když se jedná o nábytek nebo oblečení, vybírá si produkce levného zboží svou daň. Nicméně to jací budeme spotřebitelé, je na nás. 

Společnost IKEA si stále udržuje vedoucí postavení, protože nepřestává hledat rovnováhu mezi dobrým designem, kreativitu a cenou. Je si vědoma, jaké má její činnost dopady, a tak se zaměřuje na strategii udržitelnosti prostřednictvím iniciativy People&Planet Positive ("Dobro pro lidi a planetu").

Signe Johansenová, spisovatelka, kuchařka a autorka knihy Hygge - Fenomén útulna o tomto "zdravém hedonismu" často píše, tvrdí, že dopřát si nějaký ten drobný požitek je důležitou součástí zdravého životního stylu.

Fika je kultovní švédská přestávka na kávu. To slovo se dá použít jako podstatné jméno i sloveso a označuje chvíli, kdy si dopřejeme oddech a dáme si kávu a případně i něco malého k ní. Nemusí to tedy nutně být káva, můžete si vychutnat i šálek čaje, nejdůležitější na tom je ta přestávka. Většinou si ji lidé užívají ve společnosti přátel či kolegů, je to záminka k tomu, aby si vyslechli novinky a pobavili se s ostatními. Nejpodstatnější však je, že fika znamená přestávku, možnost na chvíli si odpočinout od denních povinností. Poskytuje člověku záminku vymanit se na chvíli z každodenní rutiny, dopřát si šálek kávy a prostě chvíli jen tak být.

Díky tomu, že se soustředíme na prožívání přítomného okamžiku, můžeme být spokojení s tím, co je teď, místo abychom se jen těšili na něco, co možná přijde někdy v budoucnosti.

Často uvažujeme o minimalizaci v souvislosti s hmotným majetkem, ale co si počít se vším tím balastem v duševní oblasti? Lítost, hněv, frustrace, závist; všechny tyhle pocity zabírají místo a můžou nám zasahovat do života. A stejně jako nějakým zázrakem najednou nezmizí naše přebytečné věci, nezmizí sám od sebe ani duševní balast, takže na tom, abychom se ho zbavili, musíme pracovat vědomě. Je to stejný proces jako u hmotných statků : vyhodnoťte, co potřebujete a co ne, a pak si naplánujte strategii, jak se zbavit toho, co je zbytečné. Může to být těžší než odstraňování přebytečných předmětů, protože se přitom často musíme ponořit sami do sebe a svých emocí. Které vztahy vás vyčerpávají? Co vás brzdí v citové oblasti? Máte nějakou každodenní činnost, která ve vás vzbuzuje úzkost? Jaké negativní pocity prožíváte a odkud se berou? Nejprve musíme vyhodnotit situaci, teprve potom si můžeme vytvořit plán, jak se s duševním balastem vypořádat a jak se od něj (snad) oprostit.

Pro mnohé z nás se sociální média stala pravidelnou součástí každodenních činností. Je to jednoduchý způsob, jak zůstat ve spojení, zároveň v nás však mohou snadno vyvolávat úzkost. Místo abychom se s někým stýkali, s dotyčným se srovnáváme. Na internetu se všichni předvádíme v tom nejlepším světle, jenže když se díváme na fotografii z poslední báječné dovolené jednoho ze svých přátel, tak na tuhle skutečnost často zapomínáme. Ti lidé přitom pravděpodobně neveřejnili fotografii, jak to u nich vypadalo týden před odjezdem, kdy byli vystresovaní z práce a pokoušeli se stihnout nějaký termín. Navíc jsme přes internet ve spojení s podstatně více lidmi, než s kolika bychom se setkávali v běžném životě, jsme zahlceni jejich příběhy, problémy a starostmi. V této souvislosti bývá často citován britský antropolog Robin Dunbar, který přišel s tzv. Dunbarovým číslem, kognitivní horní hranicí počtu lidí, se kterými jsme schopni udržovat vztahy. Podle Dunbara je to zhruba 150 lidí. V téhle síti vztahů, kam patří jednak osobnější kontakty, jednak obecnější známosti, je počet blízkých přátel, který dokážeme zvládnout, ještě podstatně omezenější, podle Dunbarových studií to vychází zhruba na pět lidí. Jinými slovy sociální sítě, do nichž se denně zapojujeme, není náš mozek schopen zvládnout, proto je tak životně důležitý čas, který trávíme s přáteli ve skutečnosti.

Snadno se stane, že se člověk natolik stará o zdraví a duševní pohodu jiných, že zapomíná sám na sebe. Když se to ještě zkombinuje se skutečností, že nás (a zvlášť ženy) společnost nabádá, abychom se moc nezaměřovali sami na sebe, může lehce dojít k tomu, že se svým vlastním zdravím a duševní pohodou prostě přestaneme zabývat. Jenže na to, abychom se zvládali starat o ostatní, být dobrými kolegy, členy nějakého společenství, dobrými přáteli, je zapotřebí, abychom citlivě vnímali i to, jak na tom jsme my sami.

Postarejte se sami o sebe, abyste se mohli postarat i o ostatní.

Chronický stres se pojí nejen s úzkostmi, depresemi a poruchami spánku, ale i s některými častými příčinami úmrtí, například s infarktem.

Dobrým začátkem je lépe si rozvrhnout pracovní zátěž a upravit svá očekávání; připomeňte si, že je zcela v pořádku být jen "dostatečně dobrý" a že člověk nemusí usilovat o naprostou dokonalost.

V kultuře nadbytku se z různých diet a programů na hubnutí stala norma. Pracujeme od rána do noci, do toho jen tak tak vtěsnáme nějaké to jídlo a na to, abychom se řádně starali o svůj organismus, si mnoho času nenajdeme. A tenhle obecný kulturní hlad po extrémech se snažíme kompenzovat dalšími extrémy. Drastické diety, přehnaná závislost na cvičení a zdravém způsobů života, pohybujeme se na škále buď - anebo. Naše tělo však potřebuje rovnováhu. Na tohle je při uvažování o tělesném zdraví důležité nezapomínat, mějme na paměti, že zdravé tělo vyžaduje holistický přístup.

Věci, které bychom "neměli", rádi démonizujeme. "Tohle bych vážně neměl(a) jíst, ale..." Kyz si "povolíme" zdravé množství toho, co v nás vzbuzuje příjemné pocity, můžeme si to místo provinilých pocitů a řečí vychutnat.

Když si dopřejete opulentní jídlo, nestarejte se tolik o kalorie, ale vychutnávejte si, že jste se skvěle najedli ve společnosti přátel, a myslete na to, že kalorické jídlo každý den možná není 'to nejlepší, ale že když si ho dáte jednou za čas, nijak zvlášť vám neublíží.

Čas strávený venku považují Švédi za přínosný, ať už jde jen o procházku v jarním lese, nebo týdenní lyžování v zimě. A uhodili hřebík na hlavičku. Objevuje se stále více výzkumů, které prokazují, jak moc trpíme tím, že se málo pohybujeme pod širým nebem.

Příroda je protilékem na mnoho nepříjemných důsledků našeho moderního života. Dobrá zpráva samozřejmě je, že máme přírodu všude kolem sebe.

Budeme-li trávit více času pod širým nebem, může nám to pomoci zmírnit depresi. Jedna studie dokonce prokázala, že v některých případech může být stejně efektivní jako antidepresiva.

Čas strávený v přírodě nám také může pomoct zlepšit náladu a snížit hladinu stresu. Výzkumy prokázaly, že lidé, kteří žijí v blízkosti stromů a parků, mají nižší hladinu kortizolu (stresový hormon).

Udržitelnost je slovo, kterým se dnes ohání kdekdo. Přisvojily si ho i marketingové kampaně, jejichž cílem je prodat co nejvíc zboží (tedy dokonalý protiklad k myšlence udržitelnosti), a je to všeobjímající termín používaný pro cokoli od oblečení po jídlo.

Spotřeba jídla, vody a energie exponenciálně roste, blížíme se k hranici toho, co je pro planetu Zemí vůbec udržitelné. Ve vyspelem světě je spotřeba vyšší. Podle zprávy "People and The Planet" ("Lidé a planeta"), kterou roku 2012 publikovala Královská společnost, spotřebuje dítě z některé z vyspělých zemí třicetkrát až padesátkrát více vody než děti z rozvojových zemí. Se stejným nepoměrem se setkáváme i u emisí oxidu uhličitého, ty jsou v zemích s vysokými příjmy až padesátkrát vyšší.

Mnoho z našich každodenních zvyku a dennodenně používaných produktu s sebou nese důsledky v oblastech daleko přesahující to, co vidíme. Naše oblečení po sobě zanechává stopy. Tak například na výrobu jedněch džín je zapotřebí asi 8 000 litrů vody, nemluvě o množství pesticidů, kterých bylo zapotřebí použít při pěstování bavlny, ze které se džíny šily. Naše konzumní společnost značně plýtvá, a to se podepisuje na životním prostředí i v sociální oblasti.