Chci odpustit?

Toto je kardinální otázka a hlavní důvod, proč není dobré kohokoli do odpuštění tlačit proti jeho vůli. Odpuštění vyžaduje hlavně ochotu, ba odhodlání odpustit. Někdy odpustit zkrátka nechceme, protože se cítíme příliš hluboce zraněni a věříme, že dorazí omluva. A někdy odpustit nechceme, protože k nám druhá osoba byla nadměrně zlá a nevyjadřuje žádnou lítost. My jsme nahněvaní a neumíme odlišit odpuštění a prominutí. Připadá nám, že když odpustíme, promineme. To nechceme. Je pro nás v emocnim rozpoložení příliš nesrozumitelné představit si, že odpuštění není laskavostí jiné osobě, ale jde o akt pozitivně nasměrovaný vůči nám.

To MY si nezasloužíme trpět, a proto si odpouštíme to, že jsme se vůbec vystavili styku s takovým člověkem. To MY chceme lepší budoucnost, ne být stále ukotvení ve špatné minulosti, a proto si odpouštíme. Potřebujeme odříznout kotvu, jež nás drží ve špatných vodách. Jsme loď, která chce vpřed, ale zaklesla se v minulosti. Odpuštění je nůž, kterým tuto kotvu obětujeme. To MY potřebujeme říct: "Ať se mi stalo cokoli, už to nechci opakovat!", a proto si odpouštíme, abychom v tom, co nás bolí, přestali žít.

Odpuštění není o emocích, ale o rozumu. Má hodně společného s porozuměním - především porozuměním sobě, výjimečně i druhému. Kdo dokáže porozumět druhému, pro něj je odpuštění snazší. Na druhou stranu se může snadno stát, že ten provinilé osobě rovnou i promine, to znamená přijme ji zpět s novou šancí. A to je v příkrém rozporu s odpuštěním.

Vrátíme-li totiž do svého života osobu, která nám činila špatně, riskujeme, že se špatné pocity, špatné myšlenky, špatné činy i špatné výsledky stanou každodenní součástí naší přítomnosti, tak jako ta osoba.

Odpuštění je tečka za tím, co se stalo a co nás zranilo. Neznamená to zapomenout, naopak musíme si pamatovat velmi dobře a dlouho, čím nám kdo a za jakých okolností ublížil, a tudíž co už nikdy nebudeme chtít opakovat. Co se odpuštěním změní, je naše mentální vazba k této nepříjemné události. Stane se minulostí a něčím, co nás zformovalo. Oslabila by nás, jen kdybychom si dál připomínalo, jak jsme nicotní a bezmocní proti činům druhých, proti proudu času, proti životu. Posílí nás však, jak pochopíme, že co bylo, nemůžeme změnit, a ani nepotřebujeme. Stačí, že změníme svůj postoj - z bezvládné obětí v osobu stoprocentně odpovědnou za své činy a reakce.

FC ročník VIII, vydání 6/ 2018