Život je chaos, smiřte se s tím, jako takový
ho musíte milovat.
Nepřijal jsem to.
Ano, život je chaos, ale můj postoj je opačný:
Tak si ho zorganizuj, ukliď, roztřiď do krabic. Dělej si v každé chvíli co
největší pořádek.
Vždy jsem hledal prostor, který bych mohl od
zmatku a nepořádku očistit. Jsem posedlý tím všemu porozumět dostat se na kloub
věcem, jež považuji za důležité, a objevený klíč pak zpřístupnit ostatním.
Lidé jsou přirozeně naprogramovaní k hledání
cest z problémů.
Jediní lidé, kteří se na začátku nové cesty
nestydí, pouze nemají potřebu spojení s ostatními - jsou izolovaní, osamělí a
jaksi vyrovnání s neštěstím. Od studu je jen krok k pocitu, že nejsem dost
dobrý, dost zajímavý, dost chytrý. A to už je předvoj přílišné zranitelnosti,
která při sebemenší problému ústí v rezignaci.
Tím, co člověku brání ve spojení s jinými
lidmi a úspěchu vůbec, je strach, že takového spojení nejsme hodni. Já se s
tímto strachem vyrovnal tím, že jsem plně přijal svou zranitelnost. Nebyla pro
mě něčím příjemným nebo pohodlným, ale ani ne nesnesitelným. Byl jsem zkrátka
ochoten vložit své ego do vztahu.. Právě to považuji za stěžejní u každého
začátku, ať jde o nový byznys, nový vztah nebo cokoli nového, co stojí na
spojení lidí. Naučil jsem se odmítavé chování nebrat jako jejich zradu nebo své
selhání. Přijal jsem to, že existují lidé, kteří mě momentálně ještě
neakceptují, nepotřebují i pomlouvají. Kdybych se s tím nesmířil, cítil bych se
při každém odmítnutí zraněný, a moje naplněná zranitelnost by byla základem
ještě větší hanby a strachu, potažmo ztráty sebeúcty.
A hlavně jsem se potřeboval naučit chápat, že
ať je to s mým nápadem jakékoli, neznamená to, že nemůže být lepší, a to hned
poté, co na tom zapracuji - stačí vědět na čem.
Zranitelnost ochromuje každého. Přitom si ji
stačí přiznat.
Všichni dokážeme požádat blízké lidi o pomoc,
když jsme nemocní, když si nevíme rady s něčím důležitým, když nás někdo blízký
odmítne, opustí. Žijeme totiž ve světě, kterému dominuje zranitelnost. Jakmile
nám dojde, že by se kdokoli na našem místě cítil stejně, uklidníme se. Ano,
nikdo z nás nechce prožívat zbytečné bolesti. Ale to neznamená, že bychom se
měli snažit umrtvit radost, naději, touhu. Že bychom měli rezignovat na svůj
možný úspěch. Že bychom si měli vsugerovávat, že pozitivního výsledku nejsme
schopni. Že bychom se měli pořád jen bát. Čím víc se totiž bojíme, tím
zranitelnější ve skutečnosti jsme, a to víc se bojíme.
Mnoho lidí chce ze svého života odstranit
pocit viny. Proto se vyhýbají jakékoli vidině bolesti a nepohodlí. Nefunguje
to. Dal se necítí šťastní. Něco jim chybí. Ti lidé by si přáli bolest a
nepohodlí přeskočit a sáhnout si rovnou na úspěch a štěstí. Chtějí vypadat
dokonale, mít splněné sny, a přitom pro to nic nemuset udělat. Protože by v
posilovně či v životě museli jít přes bolest a nepohodlí, riskovat. Jistěže je
těžké kráčet do neznáma, protože reálně hrozí, že uděláme chybu. Jenže
smíříme-li se s tím, že to vyjít nemusí, je o to slastnější zjistit, že to
vyšlo. Že jsme dost dobří. Že jsme dostateční. Že můžeme být úspěšní. Toto je
můj směr. Každý se s ním nemusí ztotožňovat. Hlavně, aby se ztotožňoval se svým
životním směrem. Aby využil metodu opaku. Tedy že to, co se zdá nepohodlné a
chaotické, vede k uspořádání. A že musíme začít s nepořádkem, abychom si
uklidili.
Před lety jsem se zúčastnil prvních
meditačních cvičení a nevěděl jsem, že mají také preventivní charakter. Že
nemusím prásknout dveřmi, odletět někam do Himálaje nebo se chytat láhve s
alkoholem, brát nějaké uklidňující léky. Že nemusím být občas ztracen ve svých
roztěkaných myšlenkách, zavalený problémy, které mi připadají nezvládnutelné.
Že se mohu naučit život si opravdu užívat, být tady a teď, vědomě přítomen a
vidět krásné maličkosti.
Mnozí lidé, i když zdánlivě nedělají nic, jsou
napnutí a jejich mysl také? Neznají klid a světlo, volný čas, ryzí NIC. Pro mě
je NIC každodenní rituál. Zkuste ho? Zjistíte, že v NIČEM je někdy VŠECHNO.
Firstclass 01/2019
Žádné komentáře:
Okomentovat