Rozpad monokultury je jedině dobrá zpráva, ale potom tu je jiný, vedlejší efekt. Kulturní publicistka Soraya Roberts ve svém textu pro Long-reads řeší, jak se vyrovnat s tlakem mít přehled o všem od vizuálního alba Lemonade od Beyoncé po knížky Sally Rooney – a hned v titulku se ptá, „kdy se popkultura stala domácím úkolem?“ Novinářka píše o tom, že takový společenský tlak spouští obranné mechanismy a „člověk raději zaujme bojový postoj“. Proti knížce, seriálu nebo desce se vymezí, bude ji zesměšňovat nebo jen důsledně ignorovat. Psychologie to nazývá reaktivismem a Roberts pojem zpřesňuje jako „sebezáchovné vyhýbání se úzkosti z toho, že nám něco uniká“. Není to nic objevného, ale pro mnohé to je úleva: na všechny výzvy, že si musíte přečíst Rozhovory s přáteli od Sally Rooney nebo Elenu Ferrante, můžete odpovědět prostě tak, že si knížky nepřečtete.
Znamená to, že jsme sice přetíženi, ale hodnotně – a to není málo. „Existuje totiž i horší osud než se utopit v záplavě skvělé zábavy a populárního umění,“ píše v této souvislosti Reynolds v textu pro The Guardian a pokračuje: „Pomalý kolaps centralizované a synchronizované kultury otevřel prostor pro bujení mikroscén, které běží po vlastní časové ose.“
Nejspolehlivější cestou z digitálního osamění je navzájem si rozšiřovat obzory, dobrodružnější jsou nakonec totiž ty neprošlapané trasy.
Miloš Hroch
Žádné komentáře:
Okomentovat