Víra, že štěstí se dá měřit množstvím nakoupeného zboží, je něco s čím žijeme už od konce druhé světové války. Uvěřili jsme, že ekonomika je nade vším a že neviditelná ruka trhu všechno vyřeší. A že dokud se nakupuje, je dobře. Teď se ale obchody až na výjimky zavřely a lidé přemýšlí, čím naplnit život než konzumováním.
Pilíře této ideologie se beztak už začaly hroutit. Bylo to vidět i ve volbách. Náboženství volného trhu a jeho přímluvce v tradičních stranách vystřídal zvláštní postideologický hybrid, který drží pohromadě jen nacionalismus a sebevědomí populistických politiků – trochu klaunů a trochu autoritářů –, stylizujících se do zachránců národa. Trump, Zeman, Orbán a další jsou důkazem toho, že na hraně dějin stojíme už delší dobu.
docela těžké fandit vládě, v jejímž čele stojí zrovna Babiš, nic moc jiného nám ale teď nezbývá. Musíme aspoň doufat, že za ním stojí tým epidemiologů, kteří si nepotřebují nahánět politické body a jimž jde o naše přežití.
Naštěstí jsou tu ale i jiní hrdinové a lidé je začali oslavovat. Jde o mizerně placené sestry, lékaře a lékařky, kteří často bez důležitých hygienických pomůcek zvládají nápor pacientů.
Najednou nám dochází, jak důležití jsou prodavači v supermarketech, se nimiž jsou jejich nadřízení zvyklí nejvíc zametat, protože je to práce, kterou zdánlivě může dělat každý.
Vidíme také, jak roste solidarita mezi lidmi, samotná virologická podstata epidemie zesiluje pocity ohleduplnosti a empatie vůči druhým. Jejím symbolem jsou roušky, které nemají primárně ochránit člověka samotného, ale zabránit šíření infekce. Starost o druhé se vrací jako důležitá hodnota.
Jestli pravicoví politici zarytě tvrdili, že není žádná společnost, pak je potřeba odpovědět hláškou z nedávno odvysílaného britského komediálního seriálu Fleabag: „Lidi jsou všechno, co máme.“ Protože tak to v době neklidu opravdu je. A teď se nám tu odspodu rodí nové formy vzájemnosti, které jdou proti proudu individualismu a atomizace společnosti.
Nabídni mi řešení, nabídni mi alternativy a já to vzdám,“ křičí v zmíněné písni R.E.M. Michael Stipe a slovo alternativa je tady důležité. Dosud žádná nebyla, teď se najednou dějí věci, které dříve byly nepředstavitelné: Španělsko například zestátňuje soukromé nemocnice....
Konec světa, jak ho známe, možná vážně nastává, ale pro pesimismus není prostor. Samozřejmě to může skončit špatně, naplní se dystopické scénáře a epidemie zabije podstatnou část lidstva nebo svět sklouzne do další krize následované postglobalistickým fašismem. Ale třeba taky ne.
Karel Veselý
Žádné komentáře:
Okomentovat