Master Chef je další taková věc dneska, kuchaři mají velkou tendenci prodávat trošku sami sebe. Ale já nepotřebuju být šokovaný. Svět se dneska dostal tak daleko, že paradoxně všichni opisují od všech, hrajeme si na hipstery, jíme bůhví co. Já znám tenhle byznys z gruntu, něco jsem v něm prožil, provařil jsem se od obyčejných českých omáček k něčemu docela lepšímu a jídlo, u kterého jde hlavně o efekt, mně nedává žádný smysl. Chápu, že jednou za život do úlítlé restaurace může jít každý. Ale není to přece to, co chce průměrný člověk, příslušník střední třídy, jíst každý den. Borcům, kteří jedou na téhle vlně, říkáme pinzetáři a kolikrát mám pocit, že ti frajeři ve skutečnosti neumějí vařit. Třeba majstrštyk švédského šéfkuchaře Magnuse Nilssona z michelinské restaurace Fäviken byl, že doprostřed podniku přinesl upečenou hovězí kost, kterou tam rozřízli pilou a s něčím smíchali – to má být cuisine? Takhle to přece, do prdele, nefunguje. Kuchař má zpracovat suroviny, pokud možno zachovat chuť, samozřejmě, že to musí vypadat hezky, ale nebudu to skládat na talíř dvě hodiny. Ale rozumím, že trh takové lidi potřebuje stejně jako pěšáky, jako jsme my. Někdo se prostě vozí ve ferrari a někdo ve volkswagenu. Ale s prominutím se z toho neposeru. Nebo ten falešný patos kolem „lokálních dodavatelů“, suroviny, které mají pocházet nejdál ze sta kilometrů a podobné voloviny, hra na gastronomii, která zachrání planetu. To je přece přirozené a fungovalo to tak vždycky, že farmáři jezdili po městech a nabízeli tam, co vypěstovali. Jídlo je jednoduchá věc, ne? Je to jenom jídlo a nemělo by se z toho dělat zas tak o moc víc, než to je.
Takže michelinské hvězdy vás netankují?
Každý má právo najít si svoji formuli úspěchu, ať si každý dělá, co chce. Pořád je to jen názor několika lidí a není úplně nezbytný sednout si z toho na zadek. Rád půjdu jednou za rok do michelinské restaurace podívat se, jak to někdo dělá, ale možná ještě radši si sednu do prachobyčejného tapas baru a dám si talíř ančoviček. Soudobá moderní kuchyně je obyčejnému člověku zhruba stejně vzdálená jako politika, ve které už taky nikdo nechápe, kdo je padouch a kdo je hrdina. Asi už stárnu, ale tyhle věci mě prostě nebaví. Svět je dneska hrozně vizuální, na čemž mají základní podíl mobily, hlavně si všechno vyfotit a sdílet to na Instagramu. Já si pamatuju ještě časy, kdy si všichni dělali z Japonců srandu, že nedají bez foťáku ani ránu. Dneska to dělá úplně každej.
Zdeněk Pohlreich
Žádné komentáře:
Okomentovat