pátek 17. dubna 2020

zranitelnost v době zaměřené na dokonalost a výkon

Profesorka z University of Houston zdůrazňuje, že potřeba vzájemné blízkosti, spojení s druhými lidmi, je nám neurobiologicky daná. „To jediné nám dává smysl, jedině tak můžeme být šťastní. Jenže když se lidí zeptáte na lásku, začnou vám vyprávět o tom, kdo a jak jim zlomil srdce. Když se jich zeptáte na spojení, začnou vám vyprávět příběhy o exkomunikaci. Nerozuměla jsem tomu,“ říká. 
Všichni se obáváme toho, že nejsme „hodni“ spojení s druhými lidmi. Nikdo o tom nechce mluvit a čím méně o tom mluvíme, tím víc se nás to týká. Stejné pocity zažívala Brené Brownová ve svém vlastním životě, a tak si řekla, že to s pomocí dat, pravítka a kalkulačky prostě „přechytračí“.
Ke svému vlastnímu překvapení však socioložka zjistila, že z tisíců lidí, které vyzpovídala, měli ti, kteří zažívali pevná a stálá spojení s lidmi ve svých životech, jednu věc společnou. Přijali svou vlastní zranitelnost. A byli si jistí, že právě ta je činí jedinečnými a hodnotnými. Což osobně považovala za zradu, protože její misí bylo „předvídat a ovládat.“ 

Stres, úzkost, deprese, chyby, hádky, všechny tyhle věci bychom raději z našich životů vytěsnili. Jenže data, která posbírala a analyzovala Brownová, nám ukazují, že pokud se vzdáme zranitelnosti, odřízneme se také od radosti, vděčnosti a štěstí. 
Jinými slovy, stáváme se chodícími mrtvolami a všechno, co je nejisté, se snažíme vyměnit za jistotu. Všichni to známe. Říkáme: bude takhle a ty mlč! Protože se bojíme. Zranitelnosti. Je to začarovaný kruh a je z něj složité vystoupit. 

Cesta, kterou navrhuje, spočívá ve víře, že jsme dostatečně dobří, v lásce bez jistoty, že to tak bude napořád, a v absenci strachu. Je třeba přestat kreslit katastrofické scénáře toho, co všechno by se mohlo pokazit, a být vděční. Dovolit si radovat se. Radost je totiž podle socioložky tou nezranitelnější emocí. 
„Bojíme se, že když si dovolíme cítit radost, něco se stane, přijdeme o ni a zůstane nám jenom trauma, bolest a ztráta. Předem se připravujeme na tragédie, které nemusí přijít, jen proto, abychom nebyli zaskočeni.  

„Zranitelnost není slabost,“ vysvětluje. A dodává, že opačné tvrzení není ničím jiným než nebezpečným mýtem, kterému bohužel věří většina z nás. Po desetiletích, kdy se problematikou zabývala, dospěla naopak k definici zranitelnosti jako toho nejpřesnějšího měřítka odvahy. Odvahy podstupovat riziko, odvahy být upřímný a pravdivý bez ohledu na to, k jakému výstupu takové jednání povede.
„Právě ze zranitelnosti a studu pramení veškerá kreativita, veškerá změna a veškeré inovace,“ řekla Brené Brownová v dalším ze svých TED talků, tentokrát na téma stud. Jiné důležité emoci, o které neumíme mluvit. „Jungiánští analytici nazývají stud močálem duše. A do něj musíme nejen vstoupit, ale postavit si v něm dům, nazout si holínky a žít tam,“ pokračuje. 

Stud je podle ní tím, co nám brání prokázat odvahu, šotkem, který nám nedovolí zkoušet čelit výzvám, protože šeptá: Nejsi dost dobrá, to nemáš šanci zvládnout. A tenhle šotek promlouvá k 99 % z nás. A zbývající jedno procento? Podle Brownové jsou lidé, kteří takové pocity nezažívají, sociopati, neschopní se vcítit do druhých lidí.

Brownová říká, že je potřeba rozlišovat mezi studem a vinou. Stud je podle ní emoce spojená s naším nahlížením na sebe samé, na rozdíl od viny, která se váže na konkrétní skutek. A je to právě stud, který koreluje s depresí, závislostí, úzkostí, násilím, agresí, šikanou, sebevraždami, poruchami příjmu potravy, tedy jevy, které naší společností prostupují stále víc a víc. 

Tlak na to, aby byly perfektní v každé oblasti života (manželka, matka, kolegyně, milenka, profesionálka), je hlavním spouštěčem pocitu studu z vlastní nedokonalosti u žen. Muže zase nejvíc děsí pocit, že by je ostatní mohli vnímat jako slabé.
To, že na sebe stále uplatňujeme diktát hloupých (nejen) genderových stereotypů, způsobuje to, co Brownová nazývá epidemií studu a jediným lékem na ní je empatie. „Když dáte stud do Petriho misky, potřebuje tři věci, aby mohl růst: tajemství, ticho a odsudek,“ říká. 

Pokud chceme zažívat radost z opravdového spojení s druhými, musíme se jim ale ukazovat celí. I se svou zranitelností a nedokonalostí. Jedině tak dokážeme podle Brownové přijmout sami sebe, nalézt sebeúctu a také lásku a sounáležitost. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc. Tudíž je dost ...