Manželé Smithovi nemohli mít spolu děťátko, a tak se rozhodli využít služeb náhradního otce, s nímž by počali potomka. Toho dne, kdy měl zastupující otec dorazit, políbil pan Smith svou ženu a pravil: „Odcházím. Ten člověk by tu měl být každou chvíli.“ Po půlhodině náhodou zazvonil u dveří podomní dětský fotograf, který doufal, že se mu podaří udělat nějaký obchod. „Dobrý den, paní, já jsem přišel, abych.“ „Ne, ne, nic nevysvětlujte. Už jsem vás očekávala,“ přerušila ho paní Smithová.
„Opravdu?“ podivil se fotograf. „Výborně! Dělám překrásné dětičky.“ „To je přesně to, v co s manželem doufáme. Pojďte prosím dál, posaďte se.“ Po chvíli se s uzarděním zeptala: „Tak čím začneme?“ „Všechno nechejte na mně. Obvykle to zkusím dvakrát ve vaně, třikrát na pohovce a párkrát v posteli. Někdy je to docela zábavné i na podlaze v obýváku… můžete se tam více roztáhnout!“ „Vana? Podlaha v obýváku? Není divu, že nám to s Harrym nefungovalo.“ „No, víte, paninko, nikdo vám nemůže zaručit, že se to povede pokaždé. Ale pokud vyzkoušíme několik různých poloh a já to vezmu ze šesti nebo sedmi úhlů, jsem si jist, že budete s výsledkem spokojena.“ „To, to, to je snad trochu moc…,“ zalapala paní Smithová po dechu. „Paninko, při takovéhle práci je třeba si dát na čas. To víte, že bych to nejraději sfouknul za pět minut, ale jsem si jist, že byste s tím nebyla spokojena!“ „To tedy asi ne,“ zamumlala paní Smithová. Fotograf otevřel kufřík a vytáhl album s obrázky dětiček. „Tohle se dělalo na střeše autobusu!“ „Prokristapána!“ vykřikla paní Smithová, mačkajíc v ruce kapesníček. „A tahle dvojčata vyšla výborně, ale s jejich matkou byla potíž.“ „Byla s ní potíž?“ otázala se paní Smithová. „Hrozná. Nakonec jsem ji musel vzít do parku, abych mohl odvést svou práci pořádně. Lidé se tam kolem nás shlukli ve čtyřech nebo pěti řadách, jen aby pořádně viděli.“
„Ve čtyřech nebo pěti řadách?" zeptala se paní Smithová, oči doširoka otevřené v údivu. „Ano,“ řekl fotograf, „však to také trvalo více než tři hodiny. Matka pořád ječela a vřískala – vůbec jsem se nemohl soustředit! Pak se začalo stmívat a já jsem s tím začal pospíchat. A když mi pak veverky začaly ohryzávat to moje nádobíčko, tak jsem to všechno zabalil!“ „Vaše… ehm… nádobíčko?“ „No ano. Tak, paninko, pokud jste připravena, tak já si postavím trojnožku, abychom se mohli dát do díla.“ „Trojnožku?“ „No jistě, musím používat trojnožku a položit si na ni ten svůj canon. Je příliš velký na to, abych ho udržel dlouho v ruce. Paní? Paní! Proboha, ona omdlela!“
Žádné komentáře:
Okomentovat