Vytratil se i rozdíl mezi vzdělanými intelektuály a nevzdělanou masou, jenž veřejným intelektuálům vždy poskytoval legitimitu. V dnešní informační a vzdělanostní společnosti si totiž masa obstarává informace a vzdělání přímo ze systémů, jakými jsou univerzity nebo masmédia včetně digitálních sítí. Zprostředkovatelská role intelektuála jako strážce pravdy, spravedlnosti a naděje se v takové společnosti často stává trapnou karikaturou, protože vědění, politika i etika dnes nepotřebují strážce nebo zákonodárce, ale mnohem více literáty nebo interprety.
Konečně třetí změna, která nás nutí přehodnotit dnešní roli intelektuálů ještě předtím, než se budeme ptát na jejich možnou zradu, spočívá v tom, že inteligence dnes neznamená schopnost kumulovat vědomosti, ale mnohem víc schopnost vybírat a rozlišovat, jaké vědomosti jsou v dnešní komunikační záplavě důležité a smysluplné. Jestliže tradiční i raně moderní společnosti spojovaly inteligenci se sběrem dat, současná společnost je natolik komplexní, že základním znakem inteligence se stala naopak selekce dat produkovaných globálními sítěmi.
Kybernetický proces utváření řádu specifických informací z všeobecného komunikačního chaosu se stále zrychluje, takže se z lidského pohledu stává instantním. Tím se ale rozdíl mezi řádem a chaosem stírá. V takovém zmatku jsme naši společnost začali označovat přívlastky postpravdivá či postfaktická. Termín post-truth vyhlásily Oxfordské slovníky za anglické slovo roku 2016 a definovaly jej jako termín „vztahující se k okolnostem nebo označující okolnosti, v nichž mají objektivní fakta na utváření veřejného mínění menší vliv než odvolávání se na emoce nebo osobní přesvědčení“.
Ačkoli se o postpravdivé politice hovoří již od počátku milénia, k definitivnímu zabydlení tohoto obratu v našem slovníku došlo až s úpadkem tradičních médií a rapidním rozšířením cirkulace a filtrování informací v sociálních sítích. S tím je spojen i nástup populistických hnutí a jejich vítězná tažení západní civilizací.
Opakem pravdy je lež, ne postpravda. Hledáme-li skutečný význam nového termínu, musíme opustit distinkci pravda vs. lež a důkladně se zabývat předponou post-. Namísto abychom se donekonečna pídili, jestli nějaký politik lhal, nebo mluvil pravdu, je třeba položit si otázku, k jaké změně došlo ve společnosti, kde se kategorie pravdy stala jen jednou z mnoha forem přesvědčování a získávání veřejného mínění pro tu či onu stranu.
Postpravda je jiný název pro barbarství skrývající se v civilizaci. Jeho růst ruku v ruce s technickou vyspělostí zachytil i James Graham Ballard v experimentálním románu Výstava krutosti vydaném v roce 1970, v němž masmediální realita postupně ničí zdravý rozum. Ballardovy dystopické obrazy osamění a rozkladu lidské mysli, společnosti i životního prostředí pak inspirovaly celou generaci spisovatelů, filmových i divadelních režisérů, výtvarníků či muzikantů.
Postpravdivá společnost znamená nástup stále vybičovanějších vášní, které nelze krotit. Exces vládne nad uvážlivostí, lehkost ironické soudnosti drtí tíha demagogie a proti literární i politické otevřenosti se srocují davy uzavřené do sebe a vyhrožující všem, kdo se od nich jakkoli liší. Namísto postmoderní etiky, která je odvážná a nebojí se riskovat, jsme svědky zotročující politiky a morálky strachu, který se šíří a zobrazuje s iluzí digitální přesnosti a věrohodnosti.
Navíc je v těchto souvislostech třeba zmínit zásadní rozdíl mezi buřičstvím a pobuřováním. Buřič vede vzpouru proti světu, který se mu prezentuje jako nezměnitelná danost. Naproti tomu ten, kdo jen pobuřuje, vášnivě brojí proti čemukoli v touze získat si přízeň tohoto světa a těžit z ní. I vychytralé pobuřování je důležitým znakem postpravdivé společnosti.
Ani v digitálně barbarské a vzdělanostní společnosti se filosofické úkoly nemění. Mění se pouze důležitost a význam tří otázek kladených v osvícenství Immanuelem Kantem: Co mohu poznat? Co mám dělat? V co mohu doufat? Jestliže osvícenství kladlo důraz na poznání a romantismus na čin, v dnešní době je to právě otázka naděje a její ztráty, která se ukazuje jako nejpalčivější.
Dnešní intelektuálové nejsou ani společenskou skupinou se zvláštním historickým posláním, ani asketickými celibátníky strážícími univerzální platnost vědění. Jsou roztroušení všude ve společnosti a často si nerozumějí, protože mají různá povolání. Nemají společnou funkci, ale přesto by je měl spojovat buřičský étos odporu proti zatemňování mysli – i v naší době digitálního barbarství, v níž vědění již dávno ztratilo schopnost vládnout.
Jiří Přibáň
Žádné komentáře:
Okomentovat