Pro jiné jistě už dřív, pro mne nejpozději od „socializace vzdorem“ proti Nečasově vládě a jejímu třídnímu boji shora, dostával tento sen povážlivé trhliny. Formální demokracie nás osvobodila od útlaku v politické sféře. Globalizující se kapitalismus, který k nám vtrhnul spolu s ní, ale ve stejné době po celém světě „osvobozoval“ lidi i od jiných věcí — tradičních profesí zničených privatizací, i místních vazeb kolem nich budovaných, později dalších sociálních jistot i holé důstojnosti.
Rozmohl se útlak ve sféře ekonomické. Zatímco zejména ti dravější dokázali v novém systému uspět, rozšiřovaly se řady těch, na které dopadaly jeho zapírané důsledky: mizerná práce v nelidských podmínkách, tíživá nedostupnost bydlení, exekuce a chudoba, prohlubující se třídní i regionální nerovnost, politická bezmoc.
Když lidé, kterým transformace ublížila, usoudili, že to s nimi proklamovaní zastánci demokracie nemyslí dobře, obrátili se k těm, kteří to nemyslí dobře s demokracií. Místo zkorumpovaných politiků tak dnes máme v čele republiky privatizačního oligarchu, který korumpovat nemusí, protože si privatizuje stát.
Demokracie se ustupováním kapitalismu tak dlouho zbavovala svých sociálních předpokladů, až začalo hrozit, že se kapitalismus nakonec zbaví jí. V tom ostatně není vývoj postkomunistického prostoru výjimečný a opět je „vypouklým zrcadlem“ dějů, které dnes postihují celý svět: tak dlouho jsme doháněli Západ, až nakonec Západ dohnal nás.
Mnoho se právem namluvilo o všech selháních státního socialismu. Teprve dnes začínáme doceňovat, jak hluboce za dobu jen o málo kratší, než bylo u nás celé jeho trvání, selhal systém, který jej nahradil. Unikli jsme šťastnou náhodou našeho narození totalitárním experimentům 20. století se socialismem, jen abychom poznali, že ve skutečnosti žijeme v závěru experimentu, který začal mnohem dříve a může skončit mnohem hůř — s kapitalismem.
Navykli jsme si spojovat kapitalismus především s podnikáním a trhy, ač obojí existovalo již před ním a není to podstata problému. Tou je něco jiného, co kapitalismus jako ekonomický systém definuje: maximalizace zisku a z ní vyplývající exponenciální růst za každou cenu.
Jde tak mimo jiné o problém měřítka: podnikatel, který provozuje živnost, chce obvykle prostě uživit svou rodinu. Tím se principiálně liší od kapitálem ovládaných, strojově organizovaných korporací, které kontrolují většinu našeho hospodářství a princip růstu do sebe mají zabudovaný jako ústřední účel.
Růstu, naprogramovanému do základů naší ekonomiky, obětujeme všechno: jakmile se zadrhne, jako při poslední krizi, usiluje kapitál o odstranění všech bariér, které mu stojí v cestě: o privatizaci veřejných služeb a seškrtání sociálního systému, snižování mezd, a další rozšíření koloběhu výroby a spotřeby, který do sebe nasává stále víc zdrojů a produkuje stále více odpadu.
Proto je také potřeba závratný nárůst nerovností i emisí v posledních dekádách chápat jako součást jedné a téže dynamiky. Ať už je to politika škrtů v bohatých zemích, nebo naopak vývoz výroby do chudších států s horšími ekologickými regulacemi: obojí se řídí stejnou logikou.
Právě nerovnost — to, že mnozí stále nemají dost, i když v celku už je dávno dost pro všechny — přitom pohání růst v bohatších zemích, jako je Česká republika. Tedy v zemích, kde už dlouho nijak nepřispívá ke zlepšování věcí, na kterých skutečně záleží, od statistických ukazatelů kvality života až po subjektivní pocit spokojenosti.
Příkladem za všechny je nedostatek bydlení, způsobený spekulacemi, do nichž se finanční kapitál pustil v rámci hledání cest k nastartování růstu po minulé krizi. Neúnosně vysoké nájmy nutí lidi tím víc pracovat, produkovat tím víc zboží, kvůli kterým se musí spotřebovat tím víc zdrojů a lidi se musí tím víc reklamou manipulovat k jejich spotřebě.
Právě nerovnost nás nutí udržovat tento začarovaný kruh, aby i ti nejchudší mohli dostat aspoň drobky z koláče, jehož většinu spořádají ti nejbohatší. Růst se stal jednoduchým lékem na nerovnost. V éře ekologické krize je to ale jed, který nás všechny zabíjí.
Dědovi kupodivu tohle všechno vysvětlovat skoro nemusím. Kritickou intuici, která se do jeho nedůvěry ke kapitalismu promítá, zdědil po svém otci, předválečném komunistovi a odbojáři, který ze strany později vystoupil, protože dobrou myšlenku socialismu „pokazili lidi“.
Pamatuju si, jak těžké pro mě bylo vyrovnat se s faktem, že dva z mých pradědečků byli komunisti. Nesedělo mně vůbec, že se někdo mně blízký mohl na tom svinstvu, které jsem znal z vyprávění, nějak podílet. Naučil jsem se chápat teprve později upřímnou víru, s níž se program socialismu svého času jevil mnoha lidem jako odpověď na problémy, které ve světě viděli a na vlastní kůži pociťovali v hospodářské krizi i následující válce.
Tuhle paměť socialismu jako kladné síly — jíž ostatně nikdy nepřestal ztělesňovat ve své demokratické, u nás opoziční, podobě — jsme potlačili, jen abychom dnes byli ještě naléhavěji znovu konfrontováni s otázkami, které se snažil řešit. V jistém smyslu je naše dnešní tápání návratem k tomuto vytěsněnému dědictví, k jehož uchování Havel vybízel, když ve zmiňovaném projevu naléhal na to, abychom zkušenost diktatury chápali také jako něco, co jsme si udělali sami.
Josef Patočka
Žádné komentáře:
Okomentovat