K dědovi přijel syn s pětiletým vnukem. „Prosím tě, nedávej na stůl rajčata, Robin je nejí.“ „No však je nemusí jíst, to je pro všechny.“ „Ale jemu nedělá dobře, když je vidí. Je pak nervózní.“ „Aha. Takže když bude mít někdo v restauraci rajče, požádáte, aby ho někam ukryl?“ „Nebuď ironický. Ale proč mu znepříjemňovat život a k něčemu ho nutit?“ „Nikdo ho k ničemu nenutí. My teď prostě jíme rajčata, ale nebudeme je před ním přece schovávat.“ „Zeleninu nejí, tak ho s ní nechceme stresovat. Nechci, aby žil v teroru, v jakém jsem vyrůstal já.“ „Jo tak ty jsi žil v teroru, ty...“ Přichází babička a odsouvá vázu na stole: „Vždyť na sebe přes ty kytky vůbec nevidíme.“ „Nech tam tu vázu, prosím, dal jsem ji tam proto, aby Robin neviděl na rajčata.“
Možná se z toho setkání stane historka, kterou se rodina bude bavit ještě další desetiletí, zatímco Robin bude pojídat rajčata ve všech možných úpravách a na svou dětskou hrůzu si nevzpomene. Nebo pro něj rajče navždy bude něčím odporným, k čemu není radno se přiblížit.
Takových potravin má každý z dětství víc. Rozdíl je v tom, jak rodiče k tomuto faktu přistupovali dřív a nyní. Zatímco dřív by kluk seděl nad talířem, do něj by tekly jeho slzy a nad ním jeho táta řval: „Nevstaneš, dokud to nesníš,“ nyní se dětským stravováním zabývají nejrůznější poradci a dělají se na toto téma výzkumy.
Několik jich mělo za cíl zjistit, jestli existuje něco jako gastronomický věk, tedy čas, kdy lidem začínají chutnat potraviny, které v dětství nechtěli vzít do úst. Vyplynulo z nich, že hodně se chutě mění až kolem dvaceti let. To nám začnou chutnat ryby, sýry výrazných chutí jako třeba parmazán, ale taky olivy, kyselé okurky, česnek, paprika, avokádo.
Tahle jídla se někdy dokonce označují za dospělé potraviny. Takže je naprosto normální, že dítě to či ono odmítá jíst, protože mu chutnají jiné věci než dospělým. Potíž je v tom, že žijeme v době kultu dítěte, což se projevuje i u stravování. Chceme, aby děti jedly to nejlepší. Jenže se nikdo nedovede shodnout v tom, co nejlepší je.
Jitka Rákosníková souhlasí s tím, že je přirozené, že dětem to či ono nechutná. „Vyjma složitějších chutí, které člověk začne přijímat až okolo puberty či ještě později, je za tím často špatný způsob přípravy jídla. Děti nemají rády jídla rozvařená, matlavá, ošklivá na pohled, špatně ochucená, podivně barevná, se zvláštní konzistencí. Taky viditelný tuk nebývá v oblibě. Neznám dítě, které by chtělo jíst špek nebo tlusté od šunky, i když šunku si děti oblíbily. Ale když se stejné potraviny připraví dobře a jinak, bývá po averzi.“
Pavel Grasgruber se podílel na průzkumu, jehož cílem bylo zjistit, zda středoškoláci trpí nadbytkem bílkovin, a proto mají nadváhu či jsou přímo obézní. Závěr? „Naše data jsou založená na tom, že se měřilo složení těla dvou tisíc českých středoškoláků. A ta dokládají, že pravý opak je pravdou. Děti ze vzdělaných rodin, které pravidelně konzumují kvalitní bílkoviny z mléčných produktů a denně navštěvují školní jídelny, jsou o dva až čtyři centimetry vyšší a mají o šest procent tělesného tuku méně než jejich spolužáci z méně vzdělaných, nižších sociálních vrstev, kteří mléčným výrobkům neholdují a do školních jídelen nechodí. Veřejnost je však přesvědčována, že největším blahem pro české školáky bude strava ze zaostalých zemí třetího světa,“ vysvětluje.
V mnoha školách a školkách se prosazuje projekt vypracovaný ve Spojených státech, který je podle Pavla Grasgrubera přímo ideálním receptem na dětskou podvýživu. „Takzvaný Zdravý talíř je složený převážně z ovoce a zeleniny. Nutriční doporučení z USA zrovna nejsou tím, co bychom měli slepě následovat. Počínaje tažením proti nasyceným tukům, které v roce 1977 bez solidních důkazů protlačil výbor amerického Senátu a které převrátilo principy lidské výživy vzhůru nohama, se američtí nutriční odborníci proměnili v bezradné zoufalce, kteří se potácejí od blamáže k blamáži,“ míní Grasgruber.
Podle něj se právě kvůli nahrazování tuků sacharidy americká mládež vypracovala na nejvyšší příčky v globálních statistikách obezity. „Namísto od prostého příklonu ke kvalitní živočišné stravě američtí experti vymysleli na řešení epidemie obezity jiný extrém: zeleninovou hladovku zvanou Zdravý talíř,“ říká Grasgruber. „Souběžně s ním pronikl do školních jídelen grantový program podporovaný ministerstvem zdravotnictví, který si rovněž vytkl za cíl zvýšit podíl rostlinných bílkovin a snížit množství živočišných potravin s obsahem nasycených tuků. Pozitivně boduje školní kuchařky za zařazování obilných pokrmů. To je, promiňte mi ten výraz, nápad doslova šílený.“
„Výzkumy a analýzy z posledního desetiletí stále silněji ukazují, že zásadním zdravotním problémem lidské stravy nejsou nasycené tuky a už vůbec ne tuky obecně. Tím jsou vysokoglykemické sacharidy z obilovin a brambor a především z pšenice. Ty stojí za obrovskou škálou neduhů, od dětské podvýživy, obezity, kardiovaskulárních chorob až po cukrovku druhého typu a nepřímo i některými druhy rakovin,“ vysvětluje Pavel Grasgruber.
Jeho data optimismus nepřinášejí. „Pod vlivem amerických výživových doporučení začala od osmdesátých let v bohatých západních zemích klesat průměrná kvalita bílkovin a v současnosti se fakticky propadla na úroveň šedesátých let minulého století. V kombinaci s tím, že se děti méně hýbou, to vytváří optimální tukotvorný koktejl. Proto mladé generace v těchto zemích už nerostou do výšky, nýbrž do šířky.“
Děti jedí, co jim doma dáme.
„Vždycky mě fascinuje, když maminky vyžadují, aby se ve školách vařilo takzvaně zdravě. Jenže děti chtějí jenom špagety s kečupem a hranolky, přičemž mámy tvrdí, že něco tak nezdravého by dětem nikdy nedaly. Ale nějak nejsem schopna pochopit, kde jinde než doma by osmileté dítě ke kečupu a hranolkům přišlo. To si je jako jde samo dát do restaurace?“ říká vedoucí jedné školní jídelny, která si nepřeje uvést své jméno.
Tak na závěr ještě jednou názor Pavla Grasgrubera, který zkoumá vliv jídla na kondici dětí a mládeže. Pozor, není zrovna optimistický: „Předpovědět vývoj není obtížné – vzniká unikátní, státem organizovaný systém řízené dětské podvýživy. Společně s tělesnou výškou poklesne i intelektuální potenciál a jako bonus dostanou čeští školáci ideální základ pro pozdější kardiometabolické choroby. Totéž čeká i ty, kteří před takzvaně zdravou stravou prchnou do fast foodů, takže lze říci, že před destruktivními aktivitami reformátorů není úniku.“
Žádné komentáře:
Okomentovat