Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc.

Tudíž je dost dobře možné, že kvůli tomuto mému opomenutí je stále máme, za což se sice hluboce omlouvám.

Nicméně věřím, že alespoň toto, bude tím pověstným kamínkem, který strhne lavinu, po níž, a až si prach sedne, stane se prosinec stejně rozumným a šťastným měsícem, jako je třeba srpen... ach srpen, proč není srpen! Kdy zas bude?

Mám chuť si přilepit na adventní věnec dalších třicet svíček a zapalovat je každý týden, dokud zas nedopluju do klidného přístavu tohoto měsíce. Každý měsíc by měl být jako srpen. A prosinec nejvíc.

Rozumnému člověku asi nemá cenu znova shrnovat argumenty, proč je potřeba Vánoce vymýtit. Jsou jako zlatokopka, která předstírá city, aby vám mohla vytáhnout peníze z kapsy.

Jsou horší než narozeniny v tom, jak vás nutí lhát vašim blízkým do očí: „Jé, to jsem vždycky chtěl!“... „To ti přinesl Ježíšek.“... „Já to pak uklidím.“ Přináší do našich životů víc stresu a beznaděje než lockdown. Startují rozpady vztahů, iniciují sebevraždy, zkracují životy: kolik z nás už zemřelo s Vánocemi? Nevíme. Kde je Dušek s nějakou statistikou?

Dlouho jsem mlčel i proto, že jsem respektoval ekonomiku, která je na nich víc a víc závislá.

Pokud by se mi je podařilo zrušit úplně, jistě bych dostal Nobelovu cenu míru, s jistotou však až posmrtně, protože předtím by mě odstřelil nájemný zabiják, na kterého by se složily všechny supermarkety světa.

Takže to budu muset nechat na vás, na svých čtenářích. Zamyslete se nad tím, jestli tuhle zkoušku z lásky v životě potřebujete. A než o tom přesvědčíte celé své okolí, zkuste aspoň být s těmi, s nimiž být chcete, a ne máte, nesoutěžte v lásce a nemyslete si, že to celé musí vypadat jako reklama na heru.

Optimální to nebude, ale je to začátek. Sejít se s blízkými a dělat si navzájem radost lze přece každý měsíc v roce. Třeba v srpnu.

Tomáš Baldýnský

"zvrácené" vánoční písně

Máte pocit, že poslech tradičních vánočních písní jen násobí vaše utrpení, protože si při srovnání s vánočním ideálem tichého štěstí v rodinném kruhu připadáte ubozí, cyničtí, neempatičtí, zlí a zvrácení? Začínáte Vánoce nesnášet, stydíte se za to a snažíte se tento pocit zadusat hluboko do nevědomí?

Jak nás učí Freud, potlačování negativních emocí vás přivede tak maximálně k neuróze, sexuální úchylce a nakonec do blázince. Vy musíte naopak dát svým pocitům volný průchod! To, že vás občas Vánoce serou, z vás ještě nedělá psychopaty. A to, že jsou chvíle, kdy byste Santu nejraději pověsili za vousy do průvanu hned vedle Alzáka, z vás ještě nedělá vrahy.

Koledy vám nepomůžou. Vy si naopak musíte najít písně, které zaujímají k Vánocům ještě negativnější postoj než vy. Podle Aristotelovy teorie katarze vás percepce takových skladeb od nežádoucích emocí očistí a na samém konci léčebného procesu dospějete ke kýženému dobrému pocitu ze svátků a začátku nového roku. 

Socialistický občan postupem času stejně jako jeho západní kolega pochopil, že Vánoce jsou svátkem konzumu. Jenže slavit svátek konzumu v obchodech bez zboží je popravdě asi ještě o fous větší depka, než je slavit v obřích obchodních centrech narvaných zbožím k prasknutí. 

“Zas budou Vánoce, kdekdo je před problémem, jak urvat alespoň tu hvězdu nad Betlémem, jak vyhrát na frontě a sehnat to, co není. Zas budou Vánoce, ty svátky zapomnění.”

Hovada boží: tahle píseň skupiny Jablkoň je sice taky už poněkud starší, ale zůstává skrznaskrz aktuální. Přenese nás do světa, jehož středobod leží “tam, kde svítí hvězda nad hypermarketem.” Vždycky, když stojím před Vánoci u pokladen ve frontě jako kráva a můj spolubližní mi něžně špitá do ucha “Uhni, vole”, říkám si v duchu, že ten příměr s hovady je poměrně trefný.

Xindlova píseň se písni Sodoma Gomora: Za…ný Vánoce v mnohém podobá, jen je v ní méně sprostých slov a více sofistikovaných rýmů (typu “abych věřil, že je štědrý, musel jsem si dát ještě drink”). Jinak ale i zde nacházíme hlavního hrdinu alkoholika, asociála a zoufalce, který nemá prosincové svátky rád. Uvážíme-li, že skladba má na YouTube 16 milionů zhlédnutí, zdá se, že tohle zhnusení Vánocemi s náladami části české společnosti nějakým způsobem rezonuje.

U textu od českého národního básníka Jaroslava Seiferta byste možná čekali, že v něm budou vánoční svátky líčeny s pohádkovou naivitou, jako by právě vypadly z obrázků Josefa Lady. Ale atmosféra básně je zcela jiná – melancholická bilancující, zvoucí spíš k rozjímání než k rozpustilému veselí. “Když už se blíží v spěchu ten žaluplný děj, svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej.”

Dokazuje to, že lidé mnohem víc potřebují nějakou myšlenku, nějaký obsah než po všech stránkách dokonale vybroušenou formu.

A i to je vlastně poselství Vánoc. Nezáleží na honosnosti příbytku, může to být dokonce i tak trochu chlív. Důležité je, co krásného se v něm narodí.

Pavel Šenkapoun

Mezinárodní dny

 Z mládí si pamatuji Mezinárodní den žen 8. března, Mezinárodní den dětí 1. června a Mezinárodní den studentstva 17. listopadu. A to bylo tehdy, tuším, vše.

Ovšem doba pokročila. Pesimista by řekl, že nastala inflace mezinárodních dnů. Jen z bezprostřední minulosti: 15. 11. byl Mezinárodní den bábovek (tento den vyhlásila v r. 2006 jedna americká firma na výrobu forem na pečení a docela se to ujalo), 16. 11. byl Mezinárodní den tolerance, 17. 11. – což snad nemusím připomínat – je Mezinárodní den studentstva (i když u nás je to vlastně jen půlden, z dobrých důvodů se o těch 24 hodin dělí se Dnem boje za svobodu a demokracii, a to nemluvím o tom, že je to ještě také Mezinárodní den předčasně narozených dětí), ve středu 18. 11. byl Mezinárodní den nekuřáků.

No a dnešek, 19. listopad, vyhlásilo OSN Mezinárodním dnem záchodů. To je oslava asi trochu překvapivá, leč je potřeba přiznat, že není od věci alespoň jednou ročně připomenout hygienické a ekologické problémy působené tím, že většina obyvatel planety nemá možnost používat klozety takového standardu, na jaký jsme zvyklí ve vyspělém světě.

Oficiální název ovšem zní „Mezinárodní den toalet“, jenže slovo „toaleta“ má (nejen v češtině) více významů, takže jsem výše dal přednost slovu jednoznačnému.

Má to sice jistý háček ve světě našich slovanských bratrů, kde nejbližší příbuzní českého „záchodu“ nesou obecně význam „západ“ (z čehož se pak dají odvodit pěkné jazykové hříčky, například v dobách státostranou plánovaného hospodářství, kdy toaletní papír byl podpultovým zbožím, se tvrdilo, že titul známého Remarqueova románu je v polštině „Na zachodzie nie ma nowin“ – skutečný překlad ovšem zní „Na Zachodzie bez zmian“), ale je to pořád lepší, než si myslet, že je dnes mezinárodní den večerních rób. Byť je třeba poznamenat, že uvedené dva významy slova „toaleta“ spolu těsně souvisejí, oba jsou odvozeny od názvu místnosti, kde se dámy při plesech zkrášlovaly (prováděly toaletu, což je další, a výchozí význam).

V jejich sousedství bývaly pochopitelně i umývárny se záchodem, a protože nebylo dobře možné se vzdálit ze společnosti s přímým zdůvodněním stavu věcí, tak se dámy omlouvaly, že si jdou upravit zevnějšek, byť ve skutečnosti šlo o potřebu tělesně zcela vnitřní. Ale to vlastně jen tak na okraj.

Co jsem chtěl hlavně říci, je, že české „záchod“ je odvozeno od „zajíti (někam na stranu, do soukromí)“, a je tedy vlastně ekvivalentem latinského „privatus“, do staré češtiny převzatého v podobách „prevet“ či „prevít“, které tak byly cizojazyčnými synonymy tehdejšího domácího výrazu „sráč“ (jenž je bohatě doložen např. ve středověkých stavebních předpisech).

Takže buďme rádi, že ten dnešní památný den není na rozdíl od Mezinárodního dne studentstva českého původu. Mezinárodní den prevítů (a to neberu v úvahu použití té české varianty) by nám asi nedělal zrovna dobré jméno.

Karel Oliva

Václav Hrábě - Dobrou noc

Je slyšet, jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a hrámů
Teď zívá.
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu

Nadopujte se světlem

Cítíte se lépe, když svítí slunce a svět je barevnější? Právě nastává období, kdy příroda zešedne a ubude světlo, jehož nedostatek oslabuje imunitu a způsobuje únavu. Bránit se můžete tím, že za každého počasí strávíte denně aspoň dvě hodiny venku a popřemýšlíte o tom, čím doma svítíte.

Ačkoliv má podzim své hezké stránky, okrádá nás o jednu důležitou věc – denní světlo. S každým dnem ho teď ubývá o čtyři minuty, což má výrazný vliv na zdraví. Kvůli nedostatku světla býváme unavení, podráždění, častěji nás bolí hlava, pálí oči, jsme méně odolní vůči stresu a oslabuje se také imunita.

Zabrat dostává i psychika, což se projevuje špatnou náladou a v horším případě depresí.

„Myslím, že to sám na sobě pozoroval každý z nás. Když klasickou zimní inverzi, v níž v české kotlině obvykle žijeme tři až čtyři měsíce, na chvíli prozáří slunce, cítíme se najednou mnohem lépe. V zimě máme všichni méně energie, horší náladu a méně výkonný imunitní systém. K psychickým obtížím lze řadit i poruchy spánku, které jsou v této době poměrně časté, možná i kvůli méně výraznému střídání dne a noci,“ říká psycholog Tomáš Prajzler. Že problémy souvisejí s nedostatkem světla, dokazuje příklad severských zemí, kde se často objevuje tzv. sezonní afektivní porucha, jinými slovy zimní deprese způsobená dlouhotrvající tmou, která se v prosluněných jižních státech prakticky nevyskytuje.

„Svou roli hraje vitamin D, který se syntetizuje v kůži vlivem slunečního záření a jehož osmdesátiprocentní potřebu získáváme právě ze slunce,“ vysvětluje Tomáš Prajzler. Vitamin D v zimě chybí až polovině dospělé populace, přitom hraje klíčovou roli v obraně proti chřipce a jiným respiračním nemocem. Jeho nedostatek může způsobovat pesimismus až depresivní nálady, ale také častější zlomeniny, a dokonce může vést k závažnému onemocnění střev, tzv. Crohnově chorobě. Když není možné vitamin D doplnit ze slunce, další možností je načerpat ho z tučných ryb, vaječných žloutků, jater nebo mléka, které je dobré v zimě častěji zařazovat.

Již před několika tisíciletími lékaři pochopili, že je slunce léčivé. Staří Řekové nechávali slunit pacienty s nejrůznějšími chorobami, jako byla epilepsie, astma nebo žloutenka. Věřili, že to pomáhá k jejich uzdravení. Jak ale připomíná Richard Hobday, autor knížky Léčivé slunce, pro sluneční terapii je příznačné, že v historii byla několikrát objevená a zase upadala v nemilost. Teď je zrovna v nemilosti kvůli studiím, které prokazují souvislost slunečního záření a rakoviny kůže. Strach z této nemoci vede k tomu, že lidé pobyt na slunci zkracují, Richard Hobday je však přesvědčený, že pozitiv zůstává více, když jsou tedy lidé rozumní a se sluněním to nepřehánějí.

„Věděli jste, že sluneční světlo hubí bakterie a dokáže tak činit dokonce i tehdy, když prochází přes skleněné okno? A tušili jste, že v nemocničních pokojích, které jsou zality slunečním světlem, se nachází méně bakterií než v potemnělých pokojích a že se zde pacienti uzdravují rychleji?“ ptá se odborník na sluneční terapii, který dříve navrhoval stavby využívající solární technologie. 

Právě při této práci se dostal k zapomenuté tradici prosluněných budov, jejichž cílem nebyla úspora energie jako dnes, ale především snaha předcházet nemocem. Hobday se tehdy začal zajímat o působení světla na lidský organismus, až se vypracoval na respektovaného odborníka. V knize například zmiňuje, že zimní deficit denního světla snáz ustojí lidé, kteří v létě trávili co nejvíce času na slunci a nabrali energii z paprsků do zásoby (nabírat můžete i teď během podzimu), a že v zimě se přes nedostatek světla lépe přenesou ti, kteří nezůstávají zavření v tmavých budovách. Což doporučují i čeští lékaři.

„Pobytem na denním světle se nemůžeme předávkovat, takže bychom na něm měli trávit co nejvíce času. Doporučila bych minimálně dvě hodiny denně,“ říká lékařka Michaela Vančatová. Účinky na zdraví jsou samozřejmě vyšší, pokud venku svítí slunce. „Přesto platí, že pozitivní vliv má pobyt na denním světle za každého příhodného počasí, a určitě bych ho nevynechávala jen proto, že je zrovna zataženo,“ podotýká doktorka. 

Nejlepší přitom je, když na procházku vyrazíte ráno nebo dopoledne, protože v tomto čase světlo (i to umělé) ukončuje produkci nočního hormonu melatoninu, čímž dochází k rychlejšímu probuzení a nastartování organismu. 

Dny se teď budou neustále zkracovat až do zimního slunovratu a přinese nejdelší noci v roce. Potrvají až šestnáct hodin. Poté se slunce začne vracet a denního světla bude přibývat – zase jen po minutách, takže změnu nejspíš zaznamenáte až někdy na přelomu ledna a února, do té doby nás čeká spousta tmy. Anebo skvělých pár hodin světla, když se na to podíváme očima lidí z mrazivého severu, kde zima bývá mnohem temnější než u nás.

V norském městě Tromso na severu Norska trvá polární noc dva měsíce – před pár lety ji zažil Jaromír Marek, zahraniční reportér Českého rozhlasu. „Tamní lidé jsou na dlouhé noci víceméně zvyklí. Jak mi říkali, nekonečná odpoledne a večery tráví hlavně před televizí. V dnešní době je to přece jen jednodušší než třeba před sto lety. Tehdy seděli doma, opravovali nářadí, vyráběli různé předměty,“ řekl Jaromír Marek magazínu Ona Dnes s tím, že zima je také obdobím, kdy norští rybáři vždy vyplouvali a dodnes vyplouvají na moře. „Jak mi vyprávěl Roar, muž, který doslova žije se svým sobím stádem, v přírodě vlastně ani během polární noci není úplná tma. Oči si zvyknou, je sníh a všechno je sněhobílé, a když svítí měsíc, je vidět jako ve dne.“

Přesto zůstává spousta lidí, kterým dlouhodobá tma bere energii, zdraví i chuť do života. Ve Finsku i Norsku stoupá v zimním období počet sebevražd. „Ne nadarmo také v Norsku platí částečná prohibice a tvrdý alkohol je tam obtížně dostupný a velmi drahý,“ připomíná Jaromír Marek, který v Norsku během polární noci strávil několik dní, a jak sám říká: zvyknout by se na ni nejspíš dalo. „Zimní noci jsou vyvážené dlouhými dny v létě a navíc, během zimního šera a tmy je vidět polární záře. Sice jen občas, ale stojí to za to!“

Že lidé tráví zimu jinak než před sto lety, platí v Česku stejně jako v Norsku. Nejstudenější roční období bývalo časem zklidnění, lidé déle spali a čas trávili doma, dralo se peří, dělaly různé opravy, to vše za svitu svíček nebo petrolejových lamp, elektřinu měla v té době jen třetina domácností. Dnes nám umělé světlo umožňuje pokračovat v denních činnostech i po setmění, ale účinky toho přirozeného nemá, a když se s ním zachází špatně, může dokonce ublížit.

„Denní světlo v sobě zahrnuje sedm barev, které se v průběhu dne různě mění. To umělé osvětlení nedokáže a zůstává celý den stejné, navíc jej často tvoří pouze tři barvy – žlutá, oranžová a červená, které stimulují lidský organismus a při dlouhodobém působení mají vliv především na naši psychiku. Jsme častěji podráždění, ve stresu a pod neustálým tlakem,“ upozorňuje Jakub Brandalík ze společnosti Lightway, která se zabývá zdravým osvětlením interiérů.

Nejhorší jsou blikající žárovky a zářivky z nekvalitního LED osvětlení. „Způsobují rychlou únavu a často z nich také bolí či pálí oči,“ upozorňuje lékařka Michaela Vančatová. Důležité také je, v jakou dobu které osvětlení používáme. Zatímco v ranních a dopoledních hodinách ostré LED světlo přispívá k probuzení organismu, stejně funguje i po setmění, kdy je to nežádoucí. „Pokud jsme vystaveni celý den stejné světelné intenzitě, nejen od rána do odpoledne, ale také večer nebo dokonce v noci, ovlivňuje to náš přirozený biorytmus a může způsobovat poruchy spánku,“ dodává lékařka Michaela Vančatová.

Všechno to souvisí s produkcí hormonu melatoninu, kterému se přezdívá hormon spánku. Tělo si ho vytváří ve tmě v průběhu noci, nejvíce někdy mezi druhou a čtvrtou ráno. Jeho úlohou je synchronizovat cyklus spánku a bdění se střídáním dne a noci, proto je důležité se před spaním nenechat rušit ostrým světlem a naopak ráno roztáhnout závěsy a nejlépe vyjít ven, aby se tvorba melatoninu zastavila a člověk se probudil. Když se něco v produkci melatoninu pokazí a tělo ho má nedostatek, člověk může začít trpět nespavostí, rychleji stárne, trpí psychika i kardiovaskulární systém, ale snižuje se také odolnost proti nemocem i produkce pohlavních hormonů.

Důležité tedy je během dne měnit druhy světla. Na denní práci se doporučuje bílé světlo a podle doktorky Vančatové je nejlepším zdrojem teplé bílé (žárovka) na rozdíl od chladného bílého (zářivka). Modré světlo (LED osvětlení, obrazovky mobilů, televizí a notebooků) působí aktivačně, zvyšuje soustředění a zlepšuje náladu, což je přínosem ráno a odpoledne, po setmění už ne.

„Před usnutím je tedy vhodné vypnout přístroje využívající jako zdroj světla LED, protože jejich sledování večer zhoršuje usínání a kvalitu spánku. LED osvětlení nejenže snižuje produkci melatoninu, ale také zvyšuje produkci denního hormonu serotoninu, organismus tedy výrazně aktivizuje,“ říká lékařka.

Na noční svícení a večerní relaxaci je vhodné žluté, oranžové a červené světlo, které usínání negativně neovlivňuje, tzn. klasická žárovka nebo ideálně svíčky či oheň v krbu.

„Naopak nejhorší, co můžete udělat, je posvítit si před spaním do očí ostrým světlem, například zářivkou se studeným bílým či modrým světlem v koupelně při večerním čistění zubů,“ upozorňuje Michaela Vančatová s tím, že zapovězené by v ložnici měly být chytré mobily a televize s LED obrazovkami, které vyzařují světlo narušující kvalitu spánku. Bude se vám hůř usínat.

„Cíleně se vystavovat slunci a slunečnímu záření je tou nejlepší metodou, jak si udržet dobrou náladu celou zimu,“ radí psycholog.

V jeho oboru se léčba světlem (odborně fototerapie) s úspěchem využívá právě u tzv. zimní deprese neboli únavy z dlouhodobého nedostatku světla. Pacient na sebe nechává svítit speciální lampy, které využívají plnospektrální světlo napodobující sluneční záření. Že to funguje, už prokázalo několik lékařských studií.

„Fototerapie může mít podpůrný pozitivní vliv také u ostatních depresí nebo deprese u bipolárních pacientů. Několik studií prokázalo efekt u těhotenských a poporodních depresí, depresí seniorů a pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Léčba světlem má také efekt u některých poruch spánku, u pracovníků na směny s poruchami rytmu nebo u lidí, kteří prodělávají jet lag při přeletu několika časových pásem. Je také popsáno pozitivní působení u premenstruální poruchy nebo dokonce bulimie,“ dodává Tomáš Prajzler.

OnaDnes

chytré špiclování

Pracovníci čínské technologické firmy Hebo dostali na své židle nové měkké „chytré“ sedací polštáře, které si zprvu pochvalovali. Podle deníku The Times jen do té doby, než zjistili, že je zrádné podsedáky „špiclují“, zda jsou na svém pracovišti.

Jedna ze zaměstnankyň společnosti Hebo ve městě Chang-čou řekla, že s ostatními tyto „chytré“ polštáře nejprve uvítala. Dokážou totiž monitorovat životní funkce, včetně tepové frekvence a dýchání, stejně jako únavu a držení těla. Když člověk příliš dlouho sedí, připomenou mu, že by se měl trochu kolem projít.

Pak ale zmíněná zaměstnankyně, paní Wang, názor změnila. Jak napsala na internetu, stalo se tak poté, co za ní přišel pracovník personálního oddělení a vyšlo najevo, že podsedák oddělení upozornil na to, že nebyla na svém pracovním místě.

Firma měla přístup ke všem údajům poskytovaným tímto „smart“ polštářem. „Byla jsem dotázána, proč nesedím u svého pracovního stolu mezi desátou a půl jedenáctou dopoledne,“ uvedla Wang. Dodala, že jí manažer kvůli tomu pohrozil snížením prémií. „Najednou jsem se v kanceláři cítila, jako bych byla úplně svlečená. Být každou chvíli kontrolovaná a sledovaná, to je hrozný pocit,“ napsala.

Vedení Hebo od postupu personálního oddělení dalo ruce pryč. V reakci sdělilo, že šlo o porušení pravidel společnosti týkajících se ochrany soukromí, a ujistilo, že byla přijata disciplinární opatření, aby se opakování něčeho takového zabránilo. Údajně se „chytré polštáře“ jen testovaly před případným uvedením do prodeje.

Lidovky

z extrému do extrému

Množstvo tuku nedefinuje našu hodnotu či prínos spoločnosti. Ako to už vo svete chodí, aj v tomto prípade lietame z extrému do extrému. Na jednej strane vyzdvihujeme dokonalo vyzerajúce telá s nadpriemerným svalovým rozvojom a minimom telesného tuku či a kosť vychudnuté modelky. Na opačnej strane potom stoja propagátorky prehnanej sebalásky, pričom nie je výnimka, že tieto ženy samy trpia morbídnou obezitou.

A tak, ako súťažná forma vo fitness nie je udržateľná a zdravá po celý rok, tak, ako nepodporujeme anorexiu – nepodporujeme ani trend „metabolicky zdravej obezity“. Je totiž iba otázkou času, kedy obezita a jej zdravotné následky udrú v plnej sile.

Rovnako, ako je nebezpečná nadmerná propagácia štíhlosti, môže mať nepriaznivý vplyv aj nadmerná propagácia obezity ako niečoho zdravého. Čo s tým? Kultivovať by sme mali svoju psychickú odolnosť voči zadubeným ľuďom, ktorí budú našu postavu spájať s naším intelektom či hodnotou. 

Erika Zajacová 

směrový kurz gastronomie

Globální megatrendy posledních let, které odrážejí a zároveň dlouhodobě ovlivňují dění ve světě, jen tak nezmizí. Naopak! Nečekaná lekce v roce 2020 posílila digitalizaci, urbanizaci a zájem o zdravý životní styl, neoekologii i snahu o lepší pracovní podmínky v branži. Předpovědi do budoucna jsou různé, místo návratu k normálu se však očekává, že reakce na covid-19 způsobí trvalé změny ve společnosti i v gastronomii. 

Řada šéfkuchařů se domnívá, že rok 2021 přinese velký restart gastronomie. Pandemie totiž připomněla důležitá témata v oboru, který si zaslouží aktualizaci, ať už jde o nerovnost a diskriminaci v kuchyních, o systém spropitného a přístup k surovinám i k zaměstnancům, nebo o zprostředkování kvalitního jídla široké veřejnosti. A stále je zásadním aspektem udržitelnost.

Závislost na místních zdrojích surovin se zvyšuje a péče o region znamená víc než dřív – pro kuchaře, hosty i producenty, kteří objevují zapomenutá dědictví regionální kuchyně. Společnost i gastronomie si uvědomují význam komunity a vztahy s okolními dodavateli. 

Podstatným tématem je udržitelná soběstačnost velkoměst – bez půdy a velké spotřeby vody. Ve sklepích restaurací tak vznikají malé houbové farmy a saláty rostou přímo v supermarketech, v Šanghaji se pro zemědělskou práci vyhradila celá městská část a uprostřed Paříže vznikla Urban Farm o rozloze 14 000 m². Právě houby letos dokážou svůj potenciál pro životní i kulinární prostředí.

Kuchaři i hosté si ještě více oblíbíli staré známé techniky, jako je fermentace, uzení nebo staření masa. Také si prohloubí znalosti o využití plísně koji, miso pasty a dalších pokladů japonské kuchyně, ve které nachází inspiraci nejlepší šéfkuchaři světa. Zmíněná lokálnost vede k experimentům, do kterých se pouštějí malovýrobci i samotní kuchaři. Rozšíří se tak sortiment fermentovaných produktů z domácích surovin, jako je hrách, jednozrnka, mák nebo ječmen. 

Jídlo a radost

kočkování aneb k očkování

Například by bylo protiprávní, kdyby provozovatel restaurace do svého podniku pouštěl jen očkované – byla by to „diskriminace“. Což je – jak chápu pana profesora – v právu obdoba situace, kdy i přes očkovací povinnost školka musí přijmout dítě, které je k očkování kontraindikováno. Nelze snad lépe exemplifikovat ztrátu rozumu a míry v právním systému než tím, že jsou tyto dva případy pokládány za srovnatelné.

Zatímco ten druhý je asi lidsky správný (a pokud takové dítě bude v kolektivu jediné, i zdravotně bez jakýchkoliv rizik), v tom prvním je z lidského hlediska věc velmi na pováženou, třeba už jen proto, že návštěva restaurace není (na rozdíl od posledního předškolního roku ve školce) povinná, a i proto, že by majitel snad měl mít právo rozhodovat o tom, koho si – podtrhuji: ze zdravotních důvodů (!) – pustí či nepustí do svého podniku.

Myslím si prostě, že nelze absolutně, bez zřetele k okolnostem, aplikovat zásadu, že člověk, který nesplňuje jisté předpoklady, ať už z vlastního rozhodnutí nebo z nějakých objektivních důvodů, nesmí být za tento stav věcí „diskriminován“. Nebo budeme vydávat řidičské průkazy třeba nevidomým? Naprostá většina z nich za svůj stav nemůže, tak je za něj přece ani nemůžeme trestat, že… Ano, uznávám, že je to drastický příklad.

Ale je na něm, jako na příkladu extrémním, dobře vidět, že „nediskriminace“ jedněch musí končit tam, kde by omezovala práva druhých – v případě (ne)očkování či řidičáků právo na zdraví a potenciálně i na život. A „diskriminovaní“ by to měli umět přijmout – buď jako následek svého rozhodnutí, či jako neradostný, ale bohužel nezvratný životní fakt. Mimochodem, slovo „diskriminace“ nese negativní nádech neprávem: původní latinské „discriminare“ bylo odvozeno od „dis“+ „cernere“ a znamenalo proto prosté „oddělit“.

Karel Oliva

Pokud lžeš...

Pokud mi teď lžeš, jen si myslíš, že všechno budeš mít pod kontrolou.

Ve skutečnosti nevíš, co činíš. Nevíš, co způsobíš.

Až se Tvá lež prozradí, budou od té chvíle zpochybněna všechna Tvá slova. Všechny Tvé pravdy minulé i budoucí. Na Tvém slově přestane záležet. I na Tobě. Protože každý člověk má takovou hodnotu jako jeho slovo. Pokud Tvé rozhodnutí znělo "Nestojíš mi za upřímnost", moje rozhodnutí zní: "Nestojíš mi za důvěru".

Až se Tvá lež prozradí, budeš strašně litovat. Nepůjde to totiž vrátit. Důvěra je jako sklenička, kterou praštíš o zem. Nestačí říct "Promiň". Nestačí střepy slepit. Ta sklenička už totiž nikdy nebude v pořádku.

Nebude to moje chyba. Bude to důsledek Tvého rozhodnutí teď mi lhát. Teď zabít mou důvěru. Opravdu to chceš? Tak fajn. Je to Tvoje volba, ne moje.

Petr Casanova

památky pro každého v Praze

Vycházky jsou blahodárné pro tělo i ducha, obzvlášť když v sobě skrývají zajímavý program. Studenti Vysoké školy ekonomické vytvořili web, kde si můžete vybrat z několika pražských tras, a poznat tak zblízka třeba brutalistní architekturu nebo zákoutí, která se nejčastěji objevují v zahraničních filmech.

Forbes Coctail

průnik genomu koronaviru je podobný voru HIV

Případy, kdy uzdraveným pacientům opakovaně vycházejí pozitivní PCR testy na koronavirus, i když SARS-CoV-2 už z jejich těla zmizel, mají překvapivé vysvětlení.

Genetické testy části lidí, kteří se uzdravili z nemoci covid-19, stále signalizují infekci, ačkoliv se ve vzorcích z jejich těla nedaří koronavirus najít. Obvykle se to vysvětluje tak, že po zvládnutí nákazy je organismus ještě nějakou dobu zaneřáděn zbytky zneškodněných virů. Američtí vědci pod vedením virologa Rudolfa Jaenische z MIT nabízí jiný výklad. Zjistili, že koronavirus dokáže propašovat části své dědičné informace do genomu nakaženého člověka.

Výsledky studie zatím neprošly oponentním řízením ve vědeckém časopise. Jaenischův tým je předběžně zveřejnil na serveru bioRxiv. „Řada otázek zůstává otevřená a my je musíme zodpovědět,“ přiznává Jaenisch. Na mnohé vědce ale udělal rukopis studie dobrý dojem.

„Jsou to velmi zajímavé molekulární analýzy a domněnky podložené daty,“ komentoval výsledky pro vědecký časopis Science virolog Robert Gallo z University of Maryland. „Nemyslím si, že je to úplný obraz situace. Ale to, co jsem si přečetl, je dobré.“

SARS-CoV-2 má dědičnou informaci uloženou v jednoduchém vláknu kyseliny ribonukleové (RNA). Když virus pronikne do lidských buněk, donutí je, aby podle ní vyráběly jeho kopie.

Dědičná informace buněk je uložena ve dvojité šroubovici DNA. Při výrobě bílkovin pro svou potřebu ji přepisují do jednoduchých řetězců RNA. Koronavirus podstrčí buňce svou RNA. Ta si ji splete s vlastními molekulami, vyrobí podle ní virové bílkoviny a rozjede produkci nových koronavirů. Zkompletované viry pokračují ve zkázonosném díle na jiných buňkách.

Jiné viry s dědičnou informací ve formě RNA využívají rafinovanější strategii. Jsou vybaveny enzymem reverzní transkriptázou. Umožňuje jim přepsat svůj genom do DNA hostitelské buňky. Virová DNA může načas „usnout“. Když se „probudí“, vytváří se podle ní nové viry. Tenhle trik ovládá třeba HIV.

Rudolf Jaenisch zjistil, že se v DNA buněk lidí nakažených covidem nacházejí „vsuvky“ odpovídající některým úsekům dědičné informace SARS-CoV-2. Čím větší byla virová nálož v těle pacienta, tím více buněk si části virové dědičné informace přisvojilo.

Nejvíc virové dědičné informace zjistili vědci v buňkách plic a průdušek pacientů s těžkým průběhem covidu. Jak ale vytvoří SARS-CoV-2 ze své dědičné informace dvojitou šroubovici DNA? A jak ji propašuje do genomu pacientů?

Vždyť k tomu na rozdíl od HIV není vybaven reverzní transkriptázou. Jaenischův tým kultivoval lidské buňky s koronavirem a k nim přidal instrukci pro tvorbu reverzní transkriptázy HIV. V genomu buněk se pak objevily úseky DNA vzniklé přepisem částí koronavirové RNA.

Koronavirus proto nejspíš umí propašovat svou dědičnou informaci do buněk HIV-pozitivních lidí, kde si může „půjčit“ reverzní transkriptázu. Úseky DNA koronavirového původu však vědci našli i u HIV-negativních pacientů s covidem. Koronavirus proto asi umí využít reverzní transkriptázu z lidského genomu.

Instrukce pro její tvorbu se nachází v některých z tzv. skákajících genů. Patří k nim i úsek lidského genomu označovaný jako LINE-1. Během evoluce se v našem genomu utěšeně namnožil. V každé buňce ho máme půl milionu kopií. Zabírá bezmála šestinu genomu.

Výsledky Jaenischových pokusů naznačují, že si koronavirus půjčuje reverzní transkriptázu také od tohoto skákajícího genu. Její pomocí pak zabudovává úseky DNA odvozené z dědičné informace SARS-CoV-2 do genomu lidských buněk.

Podle virologa Davida Baltimora z Caltechu nepředstavuje virová „vložka“ v genomu pacientů významnější zdravotní riziko.„Je to jen část virové dědičné informace. Nemůže vyvolat infekci. Pro virus je to slepá ulička,“ řekl Baltimore v rozhovoru pro Science. Může však zkreslit hodnocení léčby nebo očkování.

Lidovky

výzva "zmrzlé nudle"

Většina Rusů letos pozměnila své novoroční tradice kvůli pandemii covidu-19, ale některé zvyky zůstaly - novoroční stromeček, bramborový salát, mrazivé teploty... a výzva „zmrzlé nudle“, napsal list The Moscow Times.

To, co je nyní vnímáno jako typicky ruská zábava, ovšem ve skutečnosti vymyslel francouzsko-italský výzkumný tým na vědecké stanici v Antarktidě v roce 2018, kde vědci pořídili fotografii špaget na vidličce, které při teplotě 60 stupňů Celsia pod nulou zmrzly ve vzduchu.

Fotografie se začala rychle šířit a chytili se jí obyvatelé Sibiře a ruské Arktidy, kde o extrémní mrazy rovněž není nouze. Rusové ovšem původní verzi s italskými těstovinami upravili a používají Doširak - oblíbenou značku jihokorejské instantní nudlové polévky.

Letos v zimě se výzva znovu probudila k životu díky fotografii na twitteru, kde tradiční zmrzlé nudle doplnilo na měkko vařené vajíčko. Někteří obyvatelé Sibiře zašli ještě dál a vyzvali své příznivce, aby si s nimi užili mražený nudlový piknik po venkovním koupání při teplotě minus 30 stupňů Celsia.

Ruští instagramoví umělci mezitím zjistili, že na fotografiích se dobře vyjímají i další zmrzlé věci - například vyprané prádlo, které stojí samo. 

Lidovky

Mezikulturní psychologie: kriticky a aplikovaně

Němci při počítání většinou začínají palcem, kdežto Kanaďané ukazováčkem. Američané si s „depresí“ spojují smutek a osamělost, zatímco Japonci déšť a únavu. Příslušníci nezápadních kultur mají sklon „somatizovat“ a lidé ze západních kultur „psychologizují“. Například v Číně oproti západním představám téměř 70 procent respondentů schvaluje mimomanželský sex, což je více než v USA. Tím vším se zabývá mezikulturní psychologie.

Ta se začala jako samostatná disciplína etablovat v šedesátých letech 20. století, i když měla četné předchůdce, například anglického antropologa Williama Riverse (1864–1922) nebo rakouského antropologa Richarda Thurnwalda (1869–1954). 

Levy a Shiraev přibližují základní výzkumné metody – kromě vědeckých experimentů oceňují i sílu umění, které pro psychology představuje bohatou zásobárnu „látky pro rozšiřování jejich vědeckého náhledu na lidské bytosti, jejich chování a vnitřní pochody“. Shrnují také základní teoretické přístupy, přičemž se hlásí k multikulturalismu, který „nejen podporuje pochopení a přijetí rovnosti etnických nebo náboženských skupin v určité zemi, ale také to, že různé skupiny mají právo řídit se svými hodnotami a držet se svých zvyků“.

V rámci kapitol o emocích, inteligenci či motivaci pak předestírají různé protikladné teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích. Obecně lze říct, že preferují perspektivu, kterou předestřel už vlivný americký psycholog a psychiatr Harry Stack Sullivan (1892–1949): všichni jsme „hlavně lidmi než čímkoli jiným; jsme si spíše podobní, než bychom se lišili“. Případné odlišnosti jsou pak často dané úhlem pohledu.

V tomto smyslu Levy a Shiraev ukazují, že například základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné, záleží ovšem na „úrovni abstrakce“, s níž dané emoce popisujeme. Každá emoce proto může být „mezikulturně zároveň podobná i odlišná v závislosti na míře generalizace, kterou zvolíme“. Levy a Shiraev vyjmenovávají takzvané specifické kulturní syndromy.

Například „taidžin kjófušó“, syndrom příznačný pro Japonsko označující „intenzivní strach jedince, že jeho tělo či jeho části a tělesné funkce jsou ostatním lidem nepříjemné, vyvolávají u nich nelibost a urážejí je svým vzhledem či zápachem“. Indické muže zase specificky zachvacuje „dhat“, něco jako „přemrštěná starost o ztrátu semene nadměrnou sexuální aktivitou nebo močí. Syndrom dhat se projevuje slabostí, depresí, problémy v sexuální oblasti a symptomy, jako je bušení srdce.“

Číňany zase více než jiné ohrožuje frigofobie, strach z chladu, což vede k tomu, že se nabalují i v největších vedrech a stále nosí vlněné čepice a rukavice. Podle Levyho a Shiraeva tato fobie pravděpodobně „pramení v čínské víře ve spirituální kvality horka a chladu“.

Shiraev a Levy však nedávají definitivní odpověď, jestli v mnoha případech nejde o lokální varianty nemocí vyskytujících se i jinde, nebo dokonce univerzálně. Třeba symptomy mužského těhotenství (někdy zvané „kuváda“), kdy muž prokazuje stejné tělesné projevy jako jeho těhotná partnerka (zvracení, únava, bolest zubů a bažení po roztodivném jídle), byly zkoumány na mnoha místech světa, například na ostrově Vokeo u pobřeží Nové Guineje, mezi Garífuny ve Střední Americe a u BiminKuskusminů na Papui Nové Guineji.

Jde o zvláštní kulturní syndromy, či o lokální obměny partnerského soucitu? Toto dilema nechávají Levy a Shiraev otevřené. Zdůrazňují však rozdíly kultur kolektivistických a individualistických. Z tohoto hlediska mírně relativizují i uznávané koncepty západních odborníků, které podle nich odrážejí spíše individualistický pohled.

Hierarchie potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa (1908–1970) sice může být vhodným popisem jedinců z různých kultur, ale „relativní intenzita potřeb je mezikulturně specifická“. Podle některých badatelů je jednou ze základních potřeb lidí v kolektivistické Číně touha někam patřit, dokonce „více než potřeby fyziologické“ (u Maslowa jsou fyziologické potřeby na prvním místě a potřeba lásky a přijetí až na třetím, ale ani u něho to není nedůležité).

Také schéma vývoje osobnosti německého psychologa Erika Eriksona (1902–1994; například důvěra versus nedůvěra v kojeneckém věku, iniciativa versus vina mezi třetím a šestým rokem nebo identita versus nejistota mezi 12. a 16. rokem života) je lépe využitelné ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a svobodné sebevyjádření, než v zemích s dominantní ideologií, která striktně určuje, co je dobré a špatné chování.

Konkrétní rozdíly, které registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímán jako ohrožení společenské integrity, proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, například USA, jsou projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.

V souladu s tím se v individualistických kulturách lidé při určování pocitů štěstí spoléhají na vlastní pocity, kdežto v těch druhých se více ohlížejí na to, co tvrdí lidé okolo nich. Což neznamená, že by bariéry byly zcela nepřekonatelné. Například u výzkumu štěstí Shiraev a Levy formulují „transkulturní“ zjištění, že jak západní psychologie, tak východní buddhismus dokládají, že „dlouhotrvajícího pocitu štěstí lze docílit psychickým tréninkem spíše než potěšením vycházejícím z vnějších příčin“.

Jak jsem už naznačil, kniha má mnoho interdisciplinárních přesahů – od nadšených pasáží o Márquezově románu Sto roků samoty (coby odhalující „mnoho fascinujících stránek lidského vědomí“) až k mezistátní diplomacii či sémiotice. Zmiňuje například kolizi poté, co čínští zástupci (neúspěšně) požádali britského premiéra a jeho delegaci, aby při návštěvě Číny upustili od svého zvyku nosit každý listopad na klopě odznak vlčího máku, který je (nejen) pro Brity hrdým symbolem památky padlých vojáků z první světové války.

Tatáž rostlina totiž v Číně symbolizuje opiové války a má spíše negativní konotace. Jinde Shiraev a Levy popisují význam barev – lidé ve všech kulturách (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, neboť dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek.

A pokud by se hlouběji ponořili i do západní myšlenkové a literární tradice, našli by v románu Bílá velryba úchvatné pojednání o ambivalentnosti této barvy, kterou si podle Hermana Melvilla spojujeme i s mramorovou bledostí mrtvého těla, s duchy a přízraky, takže v duši budí „zvláštní strašidelný dojem“. Podobně by se dala doplňovat některá další, snad možná trochu jednostranná tvrzení Shiraeva a Levyho. Například když soudí, že „většina lidí prochází podobnými stadii milostného vztahu“.

Je zřejmé, že mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.“ Od leckterých by to mohlo znít jako prázdná či falešná proklamace, ale Shiraev s Levym svou poctivou knihou snažící se o porozumění dokazují, že to myslí upřímně.

Jan Lukavec

nejstarší žijící olympijská vítězka

Narodila se 9. ledna 1921 v Budapešti. Od čtyř let tady cvičila v klubu VAC, tehdy jediném židovském v Maďarsku. Navrch plavala, chodila na taneční lekce. V šestnácti se stala poprvé gymnastickou mistryní země, počítali s ní do výpravy na olympiádu v Tokiu 1940.

Jenže žádné hry nebyly. Byla válka.

Ágnesina rodina žila v zemi, která se postavila na stranu nacistického Německa a Itálie. Sport jí Horthyho maďarská fašistická vláda coby Židovce zakázala. 

Otci a strýci vzalo válečné šílenství život, zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. 

Matku a sestru zachránil na útěku švédský diplomat Raoul Wallenberg, když pro ně obstaral fiktivní „ochranné pasy“ švédských občanů čekajících na repatriaci.

Ágnes zůstala sama, s obavami z transportu, ale i s obrovskou vůlí přežít. Podařilo se jí koupit si falešné dokumenty křesťanské dívky jménem Pirozska Juhácsová.

„Učila jsem se celý její život, nosila šaty, jaké si předtím oblékala, snažila jsem se hovořit stejným přízvukem. Jen díky tomu jsem zůstala naživu,“ věří. „Jednou mě zastavili fašističtí vojáci a odmítali uvěřit, že nejsem Židovka. Musela jsem jim recitovat všechny údaje z mých dokumentů, než mě pustili. Srdce jsem měla až v krku.“

Sehnala práci v kožešnictví a později coby služka v rodině sympatizující s nacisty v malé maďarské vesničce. Ve volných chvílích udržovala kondici běháním po lesích.

V roce 1944, kdy už Němci okupovali Maďarsko, pracovala v muniční továrně, pak vypomáhala v budapešťské domácnosti německého generála. Zbytky od jeho jídla shromažďovala a jednou týdně posílala matce a dceři do jejich azylu. 

Při osvobozování Budapešti každé ráno sbírala těla zemřelých a odnášela je do masových hrobů.

Až konečně čas hrůz pominul. Ágnes bývala coby teenagerka rovněž talentovanou hudebnicí. Snila, že se stane profesionální violoncellistkou. Po válce se však už k hudbě nevrátila. Zato opět cvičila. Kvalifikovala se na hry do Londýna 1948, ale startovat nemohla, těsně před zahájením soutěží si na tréninku přetrhla vaz v kotníku. 

Poprvé si tak pod vlajkou s pěti kruhy zazávodila teprve coby jedenatřicetiletá v Helsinkách 1952. Triumfovala na prostných a přidala další čtyři medaile barvy stříbra či bronzu.

„Ovšem nejdůležitější nejsou medaile, nýbrž zkušenosti, které s nimi přicházejí,“ tvrdí. „Milovala jsem gymnastiku, protože jsem s ní mohla volně cestovat. Naučila jsem se jazyky a poznala svět.“

V olympijském Melbourne vybojovala v 35 letech dokonce čtyři zlaté. Jenže na kalendáři byl rok 1956. Invaze Rudé armády krvavě potlačila maďarské povstání. Keletiová se rozhodla: Domů se nevrátím. Společně s dalšími 43 sportovci z maďarské výpravy zažádala v Austrálii o politický azyl - a dostala ho.

O rok později emigrovala do Izraele, vdala se za učitele tělocviku Roberta Bira a takřka ve 40 letech přivedla na svět syny Daniela a Rafaela. Dlouhých 34 let pracovala coby instruktorka tělesné výchovy na Telavivské univerzitě, trénovala i gymnastickou reprezentaci Izraele.

Když ji požádáte, aby se obšírněji rozpovídala o své minulosti, zasměje se: „A proč? Bavme se o budoucnosti, to bude lepší. Minulost je minulost, ale přede mnou je pořád budoucnost.

Stala se nositelkou nejvyššího izraelského státního vyznamenání, pojmenovali po ní asteroid, byla zvolena mezi 12 největších maďarských sportovců historie.

V 95 letech se do své vlasti vrátila. Dnes bydlí v apartmánu v centru Budapešti. V televizi sport nesleduje, dokonce ani při olympiádách. „Už nejsou moc zajímavé. Túry po horách mě bavily víc. Teď chodím aspoň po Budapešti,“ říká.

Současnou podobu gymnastiky dokonce kritizuje. Drsný tréninkový dril, který podle ní podstupují velmi malé děti, považuje za nebezpečný pro jejich vývoj. „Měli bychom se zaměřit na rozvíjení dětských myslí, a ne jejich těl,“ radí. „Já je vždycky učila radosti ze života.“

Stále je plná entuziasmu. 

V listopadu se reportérovi AFP svěřila: „Cítím se dobře, ale nedívám se do zrcadla. To je můj trik, víte? Tak zůstávám věčně mladá.“

iDnes Premium

ztráta čichu

Koronavirus upoutal pozornost k čichu, často opomíjenému smyslu. Jeho ztráta či narušení funkcí nejsou ničím vzácným. Před nástupem pandemie, kdy je ztráta čichu a chuti jedním z prvních příznaků choroby, se odhadovalo, že jeden člověk z 20 zažije někdy v životě ztrátu čichu. Důvody? Zánět nosních dutin, virové onemocnění, poranění lebky, polypy či nádory.

Někdy je ztráta čichu prvním signálem chorob nervového systému, jako je Parkinsonova choroba nebo alzheimer. Čich je jedním z našich pěti smyslů, ale často je považován za podřadný, píše italský deník Corriere della Sera.

Anosmie znamená úplnou ztrátu čichu. Hyposmie je částečná ztráta čichu. Většina lidí s anosmií může cítit slanou, sladkou, kyselou a hořkou chuť, ale nedokáže rozlišit specifické chutě. Schopnost rozlišovat chutě závisí totiž na čichu, nikoli na chuťových pohárcích na jazyku. Proto si ten, který trpí anosmií, často stěžuje, že ztratil chuť a nemůže mít požitek z jídla. 

U starých lidí je sníženo množství čichových receptorů. Schopnost cítit chuť se začíná měnit kolem šedesátého roku života a zároveň s tím i čich. S postupem věku se také zvyšuje práh citlivosti na sladké a slané. Staří lidé proto používají více soli a cukru.

Pacienti nejsou schopni ucítit možný únik plynu nebo zjistit, že je nějaké jídlo zkažené. Čich nejen může zachránit život, ale také ho může zkvalitnit tím, že umožňuje zachovat si požitek z jídla, těšit se z okolí a zintenzivnit vzpomínku. Jestliže cítíme parfém, můžeme si vzpomenout na drahou osobu, ale to nedokáže ten, kdo nemá pátý smysl.

Některé studie realizované ve Spojených státech a ve Skandinávii ukazují, že nefunkčnost čichu zvyšuje riziko smrti, nezávisle na demenci. „Náš výzkum ukázal, že anosmie způsobovala fyzické problémy. Někteří účastníci studie vysvětlovali, že kvůli menší radosti z jídla mají menší apetit a v důsledku toho hubnou. 

Omezená schopnost cítit chuť vedla některé zase k tomu, že jedli pokrmy s nízkou výživovou hodnotou, zvláště ty, které byly bohaté na tuky, sůl a cukr,“ uvádí profesor rinologie a olfaktologie (nauky o nosních nemocech a čichu) na Východoanglické univerzitě Carl Phipott.

Negativní emotivní aspekty prožívané tím, kdo trpí anosmií, zahrnují rozpaky, smutek, deprese, znepokojení. Dobrovolníci účastnící se studie uváděli každodenní znepokojení pokud jde o osobní hygienu (nebyli schopni poznat, jestli nepáchnou), ztrátu intimity a narušení vztahů s okolím. 

iDnes

Vydržíš měsíc?

„Dry January“ nebo také „Suchý leden“ je výzva, v rámci níž se lidé na měsíc zcela vzdají alkoholu. Tato iniciativa, která motivuje lidi, aby omezili alkohol a žili alespoň jeden měsíc v roce zdravěji, pochází ze Spojeného království, našla si však fanoušky po celém světě. 

 

Aby byla výzva zajímavější, je doprovázena i aplikací, která tě vysloveně motivuje, abys tento challenge zvládl. Kromě zdravotních výhod, které abstinence od alkoholu přináší, se můžeš v appce podívat i na to, kolik peněz jsi za něj v minulosti utrácel a kolik jsi tedy během své „očisty“ ušetřil. 

Odborník na závislosti Ľubomír Okruhlica tvrdí, že se jedná o dobrou iniciativu, kterou vždy plně podporoval a podporuje. Poznamenal však, že se nemusí jednat jen o leden, ale každý si může přizpůsobit měsíc, který mu vyhovuje.

Pokud bys chtěl zjistit, jestli náhodou i ty nemáš problém s alkoholem, přijmout tuto výzvu je to nejlepší, co můžeš udělat. Podle jeho slov by se závislost během měsíce určitě projevila abstinenčními příznaky. „Ať už těžkými s typickým ranním pocením, poruchami spánku, ale i když nejsou výraznější příznaky, je to neodolatelná chuť napít se, co často vede k zvýšenému napětí a problémům soustředit se tehdy na jiné aktivity. A když tomu osoba podlehne a napije se, tak je to známka problému,“ dodal odborník.

Okruhlica však poznamenal, že i osoba závislá na alkoholu může vydržet nepít. „Někdy vydrží, ale i tak je to známka problému, lehčí nebo středně těžké závislosti, což se projeví pak tím, že po měsíci abstinence se opět rozběhne s nadměrným pitím,“ vysvětlil.

Hranice, odkdy se můžeš považovat za alkoholika, začíná podle odborníka tak, že ztratíš kontrolu nad pitím. Problém poznáš tak, že přes rozhodnutí, že přestaneš pít, piješ dál a máš neodolatelnou chuť na alkohol. „I když i takový konzument dokáže na jistý čas přestat s pitím, pociťuje pak silný diskomfort, napětí, nervozitu a silnou chuť na alkohol,“ dodal Okruhlica.

Pokud však měsíc bez alkoholu nevydržíš, máš zřejmě silný sklon k závislosti na alkoholu, resp. už ji asi i máš. „A i v případě, pokud to člověk dokáže, měsíc vydrží nepít, ale první dny, týden se trápí s abstinencí a těší se, kdy už to suché období skončí, jsou to také varovné signály poukazující na přítomnost problémů s alkoholem u člověka,“ dodal odborník na závěr. 

Refresher

online výuka

Já vidím jiné problémy. Stát řeší nepodstatné věci, přijímací zkoušky a maturity, na ně je ale zrovna tato doba dobrá. Na přijímací zkoušky se děti mohou často lépe připravit online než ve škole. Když se chci naučit třeba kvadratické rovnice, půjdu na Khanovu školu, a když tomu nebudu rozumět, pustím si to třeba pětkrát. Když to ani pak nepochopím, najdu si jiný zdroj. A testů, které si mohu vyzkoušet, je na internetu fůra. I Scio teď některé nabízí zadarmo. Na to nepotřebují děti chodit do školy. Totéž platí o maturitě. Slováci maturity moudře zrušili. Každý dostane průměrem známek za celé studium a kdo nebude spokojen, může skládat klasickou maturitu. Ovšem online. Odpovídat čtvrt hodiny na otázku o Lumírovcích mohu klidně přes Meet. 

Scio získalo licenci na australský systém testování. Pracují na tom už roky. Je založen na umělé inteligenci, kontroluje kde co, třeba jestli nemáte otevřené další porty, jestli někdo není v místnosti atd. Ošvindlovat takový systém je určitě těžší než opsat z mobilu a) b) c) d) při státní maturitě, což se nepochybně děje, ale zatím nikoho nechytili. Technologie jsou dneska úžasné… 

Ale hlavně se budou přijímací zkoušky dělat i na střední školy, kde mají méně přihlášených než míst. Zákon říká, že přijímací zkouška je povinná na všech školách s maturitou. Ale maturitní obory nejsou přeplněné. Tu a tam je přetlak na nějaké výjimečné střední odborné škole nebo v Praze na gymnáziích. Z 80 procent by se ale přijímačky mohly zrušit.

Druzí ale brečí, že nedostali kuchařku. Někteří učitelé se za ty poslední týdny skvěle naučili fungovat v tomto prostředí, pořádají meety, mají synchronní výuku, jsou bohatší o spoustu dovedností. Učí se. Jiní v pondělí poslali úkoly a za týden znovu. Někteří je ani nezkontrolovali. Jeden je posílá mailem, druhý přes whatsapp, třetí přes školní aplikaci a ředitel nebyl ani schopen sjednotit způsob komunikace, koordinovat ten čurbes na kolečkách. Podobné je to s dětmi. Udělal jsem anketu na svém facebooku, odpovědělo mi 530 lidí, pak jsem ji pozastavil.

A co jste se dozvěděl? Můžete takovou anketu považovat za reprezentativní?

Pravda, byli to lidé z mojí sociální bubliny, ale i tak to o něčem vypovídá. Polovina z těch lidí říká, že se děti naučily být více samostatné, 42 procent říká, že se zvýšila efektivita učení – tedy za kratší čas se toho naučí více než ve škole –, 56 procent odpovědělo, že se jejich děti naučily organizovat si lépe čas a 33 procent lidí tvrdí, že se doma děti cítí lépe. 

Ono se ukazuje, že pro spoustu dětí, zhruba pro polovinu, je to současné učení dokonce lepší, a to i přesto, že měly omezený styk s kamarády. Polovina dětí se lépe rozvíjí doma s online podporou než ve škole. Teď samozřejmě pomíjím, že jim chyběl sociální kontakt. Ale vlastně se ukázalo, že nucením dětí, aby seděly pět dní v týdnu šest hodin ve škole, jsme přicházeli o spoustu nadání, rozumu a chuti k učení. Některé děti se očividně lépe učí doma. 

Nebojíte se, že jim bude chybět neprobraná látka?

Jasně, že když se s dětmi neprobere Ohmův zákon, nebudou ho umět. Ovšem když se probere, nebudou ho umět taky. Vy ho snad umíte? To je absolutní bizár, že by záleželo na tom, co se ve škole probere. Z toho, co si ze školy odnášíme, musíme umět naprosté minimum. Většina jsou hlouposti a byla vlastně ztráta času, že jsme se je učili. Mimochodem řada rodičů teď začala vnímat, jaké zbytečnosti se jejich děti musejí učit. Jestli se vy chcete naučit Ohmův zákon, dejte si do vyhledávače Ohmův zákon a výuka a vyjede vám deset videí, ve kterých vám jej charismatický učitel odprezentuje, ukáže řadu pokusů, vysvětlí, dá to do souvislostí a ještě to bude zábavné. Pořád je tu ale otázka, k čemu vám to v životě bude. Na webu najdete tisíce zajímavějších videí, třeba na ted.com, které vám skutečně mohou do života něco dát. 

Co tvrdé a měkké i? To by se asi děti měly naučit ve škole, ne? 

I na tvrdé a měkké jsou desítky programů na internetu. Být ve školy je potřeba hlavně proto, abyste se naučila řešit konflikty, jak se chovat ke kamarádům, naučila se vyjednávat, pomáhat lidem, spolupracovat s chytřejšími i pomalejšími, respektovat druhé i sebe, hledala si své místo v životě. Abyste převzala modely přemýšlení, naučila, jak se o věcech uvažuje… K tomu potřebujete spolužáky i toho dospělého. A to jsou věci, které se v online prostředí předávají obtížně.

Dobrá. Já ale školu potřebuju i proto, abych věděla, kdy zhruba by moje dítě mělo co umět. Já k tomu nemám kompetence…

A kdo takové kompetence má? On to u spousty věcí nikdo neví. Tradičně se to nějak dělá, ale je spousta důkazů, že se to tradičně dělá blbě. V roce 1929 Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v Manchesteru v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti přistěhovalců neumějí pořádně anglicky a že to je ten největší problém. Zároveň měl pocit, že se děti spoustu věcí učí zbytečně brzo. A tak rozhodl, že se až do páté třídy nebudou učit matematiku a ten čas využijí pro angličtinu. Ony se děti naučí základy, i když vůbec nemají matematiku. Pointa je, že ty děti už v polovině šesté třídy uměly to samé jako děti, které měly matematiku od první třídy, a na konci šestky byly v testech dokonce lepší.

Jak je to možné?

Většina dětí se toho učí spoustu z matiky předčasně. Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, mimochodem kamarádka profesora Hejného, zjistila, že tomu, co se učí žáci v první třídě, z 95 procent rozumí až ve čtvrté třídě. Hlavní důvod úspěchu přistěhovalců bez matematiky byl, že na spoustu věcí šli zdravým rozumem, který je mnohdy lepší než to, jak se to učí ve škole. Kdejaký dospělý se nechá zmást úlohami, které jsou jen o zdravém rozumu. Tohle je třeba úloha, ve které děti, co měly matematiku až od šesté třídy, byly úspěšnější: Vzdálenost z Bostonu do Portlandu po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely současně z Bostonu do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny tři dojedou do Portlandu? A kdekdo, místo aby přemýšlel, začne sestavovat rovnice nebo dělit a násobit. To jsou následky školy.

Ondřej Šteffl

#WonderfulEveryday

Your family is none of their business